Cestopisy

S Kamčou jsme se shodly, že velikonoční svátky by se měly nějak využít. Levné letenky, jak to na svátky bývá, žádná hitparáda. Nakonec se ukázalo, že nejlepší je jet někam, kde vlastně Velikonoce vůbec nejsou, takže pravoslavné Řecko to vyhrálo, konkrétně Thessaloniki, a. k. a. Soluň - druhé největší řecké město a centrum historické Makedonie.

Taťka pořád říkal, že by se mnou klidně někam vyrazil, ale všechny moje nabídky celkem zdatně odrážel (někde už byl, jinam ho to netáhlo…), takže jsem moc nečekala, že kejvne na prodlouženej víkend v Dubaji… Dubaj jsem sice na svym must see seznamu neměla, ale Wizz air mi pořád posílal akční nabídky, až jsem si řekla, že je na čase tohle město extrémů probádat.

Konečně – po všech covid srandách, kdy jsem vracela letenky do Kambodže, uzavíraly se hranice a nastupovala různá opatření, se dostávám do oblíbené jihovýchodní Asie! Tentokrát jsem vybrala Malajsii, od srpna 2022 je bez veškerých omezení, certifikátů v appce a testů.

V lednu si Kamča na sociálních sítích povzdechla, že by někam jela. Slovo dalo slovo a po patnácti letech, co jsme se neviděly, jsme vyrazily na dovču do Ománu (all inclusive dovča není moc cestopisná, tak o Ománu až příště, až se tam někdy vrátím). A jelikož jsme si sedly fakt ve všem – od vypnutý klimatizace, přes sportovní aktivity (no dobře, to běhání v písku bylo fakt hrozný), až po focení u západu slunce, rozhodly jsme se, že zase někam vyrazíme. 

Nakonec jsme vybraly Barcelonu. Já ještě ve Španělsku nebyla, ale jih Evropy, hlavně Portugalsko, miluju, tak jsem se dost těšila a hned na úvod musím říct, že jsem zklamaná rozhodně nebyla. Když jedu do nějaký metropole, nejvíc se těším na její energii a jak na mě “promluví”. Každý město je jiný. A v tomhle mě Barcelona dostala asi nejvíc. Tyhle věci se mi těžko popisujou – ale dlouho se mi v žádným městě nelíbilo tolik, jako tady…

Protože Polsko bylo boží, vyrazili jsme v obdobném složení na další cestu, tentokrát do švýcarského Churu a okolí. Chtěli jsme využít velikonoční svátky, což překvapivě napadlo více lidí, takže lehátkové vozy byly v podstatě vyprodané, ale máme Péťu, ten si vždycky poradí, i když se plán dopředu jeví ještě více hardcore, než cesta do Krakova…

Loni v listopadu jsme se díky výhře na hospodskym kvízu dostali na kvíz v rámci pátého ročníku Cestovatelského festivalu u nás v Pardubicích. Hlavní cesta byla zájezd na Ukrajinu (jo, v kontextu současný doby to zní dost zvláštně, ale tenkrát byl svět ještě v pořádku). Celou dobu jsme vedli, takže už jsem se viděla, jak se procházim po Majdanu a s dozimetrem po Černobylu. Jenže pak přišlo kolo ne o cestování, ale o samotnym festivalu a tady náš, jinak velice ostřílený tým, podcenil těžce přípravu… Long story short, na letenky nám chyběl bod. Což jsem dost emotivně prožívala. Takže kluci vymysleli, že pojedem po vlastní ose a plácli jsme si na to. Péťa koupil lístky na vlak, sestavili jsme fakt našlapanej itinerář a já už se nemohla dočkat. Jak se blížil termín odjezdu, blížily se tanky k ukrajinskejm hranicím, takže jsme na poslední chvilku museli změnit plány… 

Měli jsme plán B, C i D, nakonec jsme rozhodli pro Polsko, protože se dala použít část jízdenek, které jsme měli na původní plán. Péťa se při koupi jízdenek rozhodl pro dobrodružnější variantu, takže jsme se 18. února před půlnocí sešli na nádraží, vlakem jsme popojeli do Bohumína (Martin tou dobou někde chrupkal v lehátkovym vagoně a o tuhle zábavu se tak ochudil). Z Bohumína jsme šli pěšky přes hranice do Chalupek, v ruce petku s rumem (v Polsku se nesmí pít na veřejnosti, takže proto ta petka (ne, že by to ve tři ráno někoho zajímalo). Navíc to je fakt praktický - jen pozor na takový ty sportovní uzávěry, že jo, Péťo?), Suchar odlovil pár kešek, v půl pátý jsme naskočili do Vlaku směr Krakov a trochu se dospali.

Koncem března mi volá kamarádka, co že dělám na Velikonoce. Koukám do prázdnýho diáře a asi za půl minuty, během který jsem si vygooglila takovou tu fotku kostela na břehu jezera, si zapisuju, že jedeme na výlet. Čtyři holky, jedno auto, hodně jídla a nějaká ta lahev bílýho - to zní jako plán…

Další asijská zastávka je tady. Exotickou a vyhlášenou kuchyni (to především 😊), přírodu, kulturu i památky komunistického Vietnamu jsme měli v hledáčku už dlouho. Jsem ráda, že jsme to stihli teď, protože cestovní ruch se v této zemi začíná rychle rozjíždět… Vyrazili jsme ve čtyřech a vzali jsme to pěkně ze severu na jih…

To, že se někdy podívám na Nový Zéland, mi připadalo jako nesplnitelný sen ještě při cestě na letiště... Letenky Praha - Auckland za šestnáct tisíc byly prvotním impulzem, kdy se začal sen měnit na skutečnost. Následovalo pár měsíců příprav, nákupů a plánování - než mi to pořádně došlo, seděla jsem na Ruzyni s průvodcem v ruce…

Thajsko na mém travel bucket listu neobsazovalo přední příčky. Přesto, když jsme jednou něco oslavovali, mě k tomu kamarádi ukecali (myslím, že to tenkrát nedalo moc práce, já se přece podívám ráda všude, že)…  Jak už to tak bývá, tak tyhle hurá plány úplně nevyšly, z původní čtyřky jsme zbyly jen já a Terka. Nakonec jsme to daly dohromady s Kačkou a Játrem a dovolená plná zážitků, sluníčka a především jídla, mohla začít.

Brácha s Terkou jsou super společníci na cesty. Už jsme párkrát přemýšleli, kam spolu zase vyrazíme. Nakonec jsme koupili letenky s EasyJetem do Amsterdamu. Celé plánování provázely vtípky na coffee shopy, jak jinak. Nakonec jsme v žádném nebyli, protože jsme se shodli na tom, že jak je to legální, vůbec nás to neláká 😊.

Do Norska jsem se chtěla podívat už dávno, ač raději podnikám výpravy na jih. Norsko se ukázalo jako ideální místo, kde spojit letní a zimní dovolenou - jednu chvilku opalovačka v tričku a zanedlouho se brodíme po kolena ve sněhu. Během našeho road tripu jsme nestačili vycházet z úžasu nad krajinou plnou fjordů, ledovců, hor i vodopádů. Sluníčko může svítit i o půlnoci, najdete tu nejdelší silniční tunel, trolly a polární záři…

Když se na jednom ze serverů s akčními letenkami objevil Bergen za čtrnáct stovek, neváhali jsme ani chvilku. Pro Míšu to byla druhá návštěva – před necelým rokem sem vyrazili s pár kamarády na pánskou jízdu.

V září jsem se konečně podívala do Paříže. Bydleli jsme nedaleko baziliky Sacré Coeur, ubytko jsme našli přes airbnb.com - super lokalita a pěkná, i když trochu křivá,  tři plus jednička za dobrou cenu. Počasí vyšlo nad očekávání. Bundu ani mikču jsem nevytáhla z batůžku. Obešli jsme všechny nejprovařenější památky, centrum a všelijaká zákoutí a jeden den jsme strávili ve Versailles. Za zázrak považuji, že jsme se (hlavně já) neztratili v metru.

Wizz Air začal nabízet letenky za pár korun z Katowic do Kutaisi - slovo dalo slovo a dvě auta se vydávají na cestu směr katowické letiště. Gruzie pro mě do té doby byla především postsovětská republika s konflikty v Osetii a Jižní Abcházii, ale musím říct, že má opravdu co nabídnout – nádherná příroda, zajímavá architektura, srdeční lidé, nízké ceny, pálenka a koprová pizza - tak se mi Gruzie představila při našem prvním (doufám, že ne posledním) setkání. A také konečně přišla vhod moje srandovní ruština.

Portugalský “ostrov věčného jara” ležící v Atlantickém oceánu je jedno z mých nejoblíbenějších míst. Moc ráda poznávám nová místa, kultury, lidi…, ale na Madeiru bych létala klidně jednou za rok!

Na podzim v roce 2009 jsem poprvé vyrazila někam sama a poprvé v životě jsem letěla (na letišti už to chvilku vypadalo, že mě taťka poveze zase domů, ale svůj stále trvající strach z létání jsem nakonec překonala) a když jsem z letadla viděla, jak se blížíme k malému ostrůvku, zamilovala jsem se - do cestování i do Madeiry. Také jsem si koupila svoji první zrcadlovku Nikon D70 a metodou pokus – omyl jsem se začala učit fotit. Letěla jsem to tam v podstatě omrknout, byl to takový “Erasmus warm up”. Následující letní semestr mě totiž čekal právě na Univerzitě ve Funchalu, hlavním městě ostrova. Nejela jsem úplně do neznáma - znala jsem pár “erasmáků”, co studovali u nás v Pardubicích, především Pedra, který mi pomáhal s portugalštinou. Díky němu jsem poznala všechna zákoutí Madeiry, která ani nenajdete v žádných průvodcích.

V lednu 2010 jsem si tedy zabalila kufr a Madeira se na půl roku stala mým domovem. O tři roky později jsem se přihlásila na Erasmus pracovní stáž. Chtěla jsem letět na Azorské ostrovy nebo do Porta. A na poslední chvíli jsem sehnala stáž ve Funchalu, nějak se mi zastesklo 😊.

Erasmus se nám blížil ke konci, ale domů se nám (překvapivě) moc nechtělo. Abychom trochu oddálili “post-erasmus syndrom” a návrat do reality nebyl tak drsný, rozhodli jsme se s Barčou, Dejvem a Mikulášem  procestovat pevninské Portugalsko.

“Nechceš se mnou jet do Afghoše?”

“Tak jo…”