Koncem března mi volá kamarádka, co že dělám na Velikonoce. Koukám do prázdnýho diáře a asi za půl minuty, během který jsem si vygooglila takovou tu fotku kostela na břehu jezera, si zapisuju, že jedeme na výlet. Čtyři holky, jedno auto, hodně jídla a nějaká ta lahev bílýho - to zní jako plán…

Další asijská zastávka je tady. Exotickou a vyhlášenou kuchyni (to především 😊), přírodu, kulturu i památky komunistického Vietnamu jsme měli v hledáčku už dlouho. Jsem ráda, že jsme to stihli teď, protože cestovní ruch se v této zemi začíná rychle rozjíždět… Vyrazili jsme ve čtyřech a vzali jsme to pěkně ze severu na jih…

To, že se někdy podívám na Nový Zéland, mi připadalo jako nesplnitelný sen ještě při cestě na letiště... Letenky Praha - Auckland za šestnáct tisíc byly prvotním impulzem, kdy se začal sen měnit na skutečnost. Následovalo pár měsíců příprav, nákupů a plánování - než mi to pořádně došlo, seděla jsem na Ruzyni s průvodcem v ruce…

Thajsko na mém travel bucket listu neobsazovalo přední příčky. Přesto, když jsme jednou něco oslavovali, mě k tomu kamarádi ukecali (myslím, že to tenkrát nedalo moc práce, já se přece podívám ráda všude, že)…  Jak už to tak bývá, tak tyhle hurá plány úplně nevyšly, z původní čtyřky jsme zbyly jen já a Terka. Nakonec jsme to daly dohromady s Kačkou a Játrem a dovolená plná zážitků, sluníčka a především jídla, mohla začít.

Brácha s Terkou jsou super společníci na cesty. Už jsme párkrát přemýšleli, kam spolu zase vyrazíme. Nakonec jsme koupili letenky s EasyJetem do Amsterdamu. Celé plánování provázely vtípky na coffee shopy, jak jinak. Nakonec jsme v žádném nebyli, protože jsme se shodli na tom, že jak je to legální, vůbec nás to neláká :).

Do Norska jsem se chtěla podívat už dávno, ač raději podnikám výpravy na jih. Norsko se ukázalo jako ideální místo, kde spojit letní a zimní dovolenou - jednu chvilku opalovačka v tričku a zanedlouho se brodíme po kolena ve sněhu. Během našeho road tripu jsme nestačili vycházet z úžasu nad krajinou plnou fjordů, ledovců, hor i vodopádů. Sluníčko může svítit i o půlnoci, najdete tu nejdelší silniční tunel, trolly a polární záři…

Když se na jednom ze serverů s akčními letenkami objevil Bergen za čtrnáct stovek, neváhali jsme ani chvilku. Pro Míšu to byla druhá návštěva – před necelým rokem sem vyrazili s pár kamarády na pánskou jízdu.

V září jsem se konečně podívala do Paříže. Bydleli jsme nedaleko baziliky Sacré Coeur, ubytko jsme našli přes airbnb.com - super lokalita a pěkná, i když trochu křivá,  tři plus jednička za dobrou cenu. Počasí vyšlo nad očekávání. Bundu ani mikču jsem nevytáhla z batůžku. Obešli jsme všechny nejprovařenější památky, centrum a všelijaká zákoutí a jeden den jsme strávili ve Versailles. Za zázrak považuji, že jsme se (hlavně já) neztratili v metru.

Wizz Air začal nabízet letenky za pár korun z Katowic do Kutaisi - slovo dalo slovo a dvě auta se vydávají na cestu směr katowické letiště. Gruzie pro mě do té doby byla především postsovětská republika s konflikty v Osetii a Jižní Abcházii, ale musím říct, že má opravdu co nabídnout – nádherná příroda, zajímavá architektura, srdeční lidé, nízké ceny, pálenka a koprová pizza - tak se mi Gruzie představila při našem prvním (doufám, že ne posledním) setkání. A také konečně přišla vhod moje srandovní ruština.

Portugalský “ostrov věčného jara” ležící v Atlantickém oceánu je jedno z mých nejoblíbenějších míst. Moc ráda poznávám nová místa, kultury, lidi…, ale na Madeiru bych létala klidně jednou za rok!

Na podzim v roce 2009 jsem poprvé vyrazila někam sama a poprvé v životě jsem letěla (na letišti už to chvilku vypadalo, že mě taťka poveze zase domů, ale svůj stále trvající strach z létání jsem nakonec překonala) a když jsem z letadla viděla, jak se blížíme k malému ostrůvku, zamilovala jsem se - do cestování i do Madeiry. Také jsem si koupila svoji první zrcadlovku Nikon D70 a metodou pokus – omyl jsem se začala učit fotit. Letěla jsem to tam v podstatě omrknout, byl to takový “Erasmus warm up”. Následující letní semestr mě totiž čekal právě na Univerzitě ve Funchalu, hlavním městě ostrova. Nejela jsem úplně do neznáma - znala jsem pár “erasmáků”, co studovali u nás v Pardubicích, především Pedra, který mi pomáhal s portugalštinou. Díky němu jsem poznala všechna zákoutí Madeiry, která ani nenajdete v žádných průvodcích.

V lednu 2010 jsem si tedy zabalila kufr a Madeira se na půl roku stala mým domovem. O tři roky později jsem se přihlásila na Erasmus pracovní stáž. Chtěla jsem letět na Azorské ostrovy nebo do Porta. A na poslední chvíli jsem sehnala stáž ve Funchalu, nějak se mi zastesklo :).

Erasmus se nám blížil ke konci, ale domů se nám (překvapivě) moc nechtělo. Abychom trochu oddálili “post-erasmus syndrom” a návrat do reality nebyl tak drsný, rozhodli jsme se s Barčou, Dejvem a Mikulášem  procestovat pevninské Portugalsko.

“Nechceš se mnou jet do Afghoše?”

“Tak jo…”