Konec listopadu – u nás už to zabalili skřivani i špačci, tak je na čase vydat se v jejich stopách a načerpat nějakej ten vitamin D do zásoby…  Naštěstí to Kačka, s kterou jsme společně procestovaly Thajsko a Vietnam, viděla podobně, tak jsme koukly na letenky a týden na to jsme spolu seděly v letadle směr Agadir. Den před cestou jsme zarezervovaly na tamním letišti auto a do mapy hodily pár bodů, co bysme chtěly vidět, jinak stačí půl roku po návratu platný pas a nic víc (asi nějaká předtucha, pas mi měl končit v lednu, ale tři dny před koupí letenek jsem si vyzvedávala novej, jsem na sebe náležitě pyšná, že jsem taky jednou něco neprokrastinovala do poslední chvíle!).

Startujeme…. Simka, bankomat, auto a pivo

Letíme s Erowings (a pár surfařema) z Prahy, délka letu je necelé čtyři hodiny. Za deset euro na letišti kupujeme simky s 10Gb a v bankomatu vybíráme nějakou hotovost – kartou se platit dá v některých obchodech a ubytováních, ale jinak všude cash. Chvilku po o vyzvedáváme na parkovišti celkem nablejskanýho Citroena C3 v dieselu (levnější tankování). Pojištění k autu máme sjednaný svoje online od Defend Insurance – výhoda je, že Maroko maj přidružený k Evropě a vyjde to od nich na dobrou cenu. Nemáme v plánu se v Agadiru nijak zdržovat. Jediná zastávka je v Carefouru, kde koupíme vodu, sušenky a v oddělení se skvělym názvem cave, tedy jeskyně, pivo. Skoro 99% obyvatel jsou tady muslimové, ale dost umírnění, takže zákaz prodeje alkoholu zde neplatí, jen má určitá pravidla a omezení (bacha na to, caves v osm zavírají, i když Carefour jede třeba do deseti). Potkáváme tady naše spolucestující, no jo, kde jinde by se Češi měli potkat, že jo…

Počítaly jsme s tím, že se celkem pěkně projedeme, bohužel letenky někam severněji, ať už Casablanca nebo Rabat, Fez.. vycházely na náš termín  3x dráž. Ale na každym správnym roadtripu je i cesta cíl 😊.

Timlaline dunes 

V navigaci je sice cílová destinace Essauira, máme však v plánu jednu mezizastávku, duny Timlaline, taková demo verze pouště, která jinak tvoří značnou část Maroka. Z Agadiru se sem pořádají výlety, je tu spousta sandboardistů, nějakej velbloud a pár turistů čekajících na západ slunce, což byl i náš cíl. Nad mořem opar, ale i tak golden hour par excellence.

Pokračujeme dál, já na mobilu bookuju první ubytko – vždycky jsme bydlely v riádech, což jsou takový pavlačový hostely, se snídaní jsme se pohybovaly kolem tří stovek za noc/osoba – nebraly jsme sdílený koupelny a blbý lokality, ale aby měly rozumný hodnocení, ale žádnej zbytečnej luxus…

Provoz zatím nuda. V cestopisech celkem strašili, ale jak ve městě, tak i mimo nikde nikdo, Možná ti cestopisci nejezdili po Vietnamu a JV Asii vůbec. Tam i já jsem jela na červenou v protisměru, jelikož mi okolní provoz nedal na výběr.

Essauira – rackové a fotbal

V Essauiře parkujeme na záchytném parkovišti, které praská ve švech. Ubytování máme přímo v historickém centru města, takzvané medině, kam auta nesmí. Centrum žije, hodíme bágly na pokoj a v prvním stánku se street foodem kupujeme výborně ochucenou kořeněnou tortilu (vůbec mi neva, že moje sýrová obsahuje takovej ten sýr něco mezi plátkovym a taveňákem v těch obalech, my tomu doma říkali sýr do hambáče). Ještě vevnitř byly i hrancle - vždycky v tomhle byly, i když jsme řikaly, že je tam nechcem 😃.

Ráno po vydatný snídani vyrážíme do města. Město racků! Kačka mě sice přirovnala k ninjovi, kterej se jim ladně vyhýbá, ale já mám celkem paniku, že mi poserou vlasy nebo mikinu, kterou mám s sebou samozřejmě jen jednu. Procházíme rybím trhem, medinou, hradbami, všude jsou keramické a proutěné výrobky, koření, jídlo… Za pár korun kupujeme tašku mandarinek, který jsou jedna z exportních komodit, schválně koukněte, až půjdete do Alberta, jestli máte ty španělský nebo tyhle marocký. Oběd dáme na rybím trhu, za trochu turistickou cenu, ale co už, je to fakt dobrý a k tomu marockej ča, kterýmu se přezdívá marocká whiskey.. Musíme vygooglit, jaej je správnej postup -  naházet mátu do konvičky, trocha cukru, třikrát přelejt přes hrneček zpátky do konvičky a je to fakt dobrý.

Jdeme se projít na pobřeží, na pláž. Tam to žije, v písku je za sebou jedno fotbalový hřiště za druhym, brány z petek, mikiny, ty lepší maj i konstrukci, děti, dospělí, kam až dohlídneme, Maročani tenhle sport, stejně jako já, milujou, takže se mi ta atmosféra a zápal pro věc líbí :) Plán byl se vykoupat, což vzdáme, byť je celkem pěkně a fandíme nějakejm postarším turistkám, který se toho nebály.

Přes Al Džadidu na sever

za Essauirou se střídáme v řízení, na poslední chvilku kvůli počasí vymýšlíme malou změnu plánu a další den chceme dojet až do nejsevernějšího bodu našeho výletu, takže najdeme ubytko na půli cesty, v městečku Al Džadida, kterou překřtíme na Al Dža Díru, jelikož tu turistů moc není a vlastně nic moc tu není… Na dálnici padne mlha, nevíme, kde se rozsvěcí mlhovka, ale děláme to jako všechny auta na silnici a zapínáme dvojblinkr, kterej tady tuhle funkci evidentně zastává. No nebudu machrovat, na předměstí Kačce předám řízení a ona, jakožto rodilá Pražanda, se v provozu, kterej už je na mě moc, zkušeně proplejtá až k vjezdu do mediny, kam se tentokrát může autem. Máme hlad, tak vyrážíme na trhy, kde to hodně žije, vybereme zase nějaký street food a na střešní stylové terase si načneme další z jeskynních zásob.

V sedm vyrážíme na náš nejdelší přejezd, cesta utíká, střídáme se za volantem, zkoušíme všechny radiový stanice a kocháme se výhledama. Některý cedule u silnic jsou jen arabsky a berbersky, to je docela vtipný. Na dálnici se platí mýto, někde jsou automaty, jinde kukaně s pracovníky a když z dálnice vyjedete, čeká tam policie, která trestá hříšníky. Pokaždý se nám uleví, když mávnou, ať pokračujeme. Dálnice prázdná, kvalitní tříproudovka, tak těch 120km/h holt občas trochu přestřelíme… Někde cestou mimo dálnici nás opravdu staví hlídka, stahuju okýnko, že jsem prej projela stopku - žádnou jsem neviděla, kličkovala jsem mezi lidma a oslíkama s povozama, tak se tvářim smutně a nechápavě, policista mluví jen francouzsky a za chvilku mávne rukou. Až později jsme zjistily, když takhle zastavili i Kačku, že na takovejch kontrolních bodech, který jsou označený cedulí, která vypadá jako zákaz vjezdu s nějakym nápisem, že na některejch je zastavit a na některejch je pomalu projet. Kačka umí francouzsky pěkně, ze mě by monsieur Suchánnek moc radost neměl, ale snažím se (zatím nebyla příležitost někomu vyprávět, že posloucám rádio, kam chodim do školy a že mám jednoho bráchu) :).

Modrý městečko Chefchaouen

Navigace hlásí, že už jsme skoro v cíli, sever je úplně jinej, všechno se tu, narozdíl od vyprahlého jihu, zelená, kolem silnice rostou olivovníky – zrovna když se o tom bavíme, rozprostře se před náma údolí s krásnými baráčky posazenými do kopce, přibrzdíme na fotku a už se těšíme, až hodíme bágly na ubytko, dáme sprchu a vyrazíme do ulic. První zastávka je restaurace – na náměstí u Kasby se o nás přetahují naháněči z restaurací, tak si pár super nabídek poslechneme a vychooglíme si tu s nejlepšíma recenzema, dáme si tajin a falafel. Celkem přejedený se pak vydáváme do kasby a pak se touláme modrýma uličkama. Chvilku to je nahoru, schody, dolů, kočky, schody, na pár místech jsou i takový “insta spoty” kde se za poplatek můžete vyfotit v nějakym klobouku atd, o to jsme teda svoje followery ochudila a Kačka mě fotí v jedné pěkné uličce 😀. Město má super atmosféru, z obdivu nás vytrhne až nabídka hašiše, no už jsme se bály, že to nepřijde! Ale místo hašiše jsme koupily radši magnetky a Káťa pohledy. Já tentokrát neposílám, sorry. Naše hotelová teráska je skvělá (riád Casa el Haouta byl dobrá volba), tak za zvuku večerní modlitby, která sem doléhá s několika mešit najednou, otevíráme pivo a fotíme západ slunce. Úplně se neví, proč se s tou modrou začalo – podle jedný teorie to mají na svědomí židovští uprchlíci, že jim připadalo, že jsou blíž k bohu, podle jiný, že modrá odpuzuje komáry – teď je to podle mě proto, že si všimli, že to láká turisty (žába approved) 😊.

Ráno se na terásku vrátíme na skvělou snídani. Chevchaouen byla trochu zajížďka, ale ani trochu nelitujeme, že jsme se sem podívaly, město určit stojí za návštěvu. 

Volubilis a Meknes - brána co svět neviděl a dvě pokuty

A je to tady. Bylo jasný, že to přijde. Staví nás místní hlídka. Jsou to pohodáři, pokutovej bloček ani nevytahujou, usmlouváme to na 100 dirhamů (250 Kč). Nechtěly jsme nijak porušovat rychlost, ale kolikrát se těžko odhaduje, jaká aktuální platí. Mimo město je 80, ale často je 60, za deset metrů zas 80, za kousek dál zase 60. Pan policajt nás varuje, ať si dáváme pozor, že za pár km stojej další. No tak u nich to ze stejnýho důvodu máme za další kilčo.

Blížíme se do někdejšího nejzápadnějšího bodu, kam se probojovali Římani, takže si připadáme najednou jak v úplně jinym světě. Turisti nikde, máme vykopávky prakticky sami pro sebe - další parádní místo. Kačka ještě loví kešku, průvodci jí chvilku nechaj trápit, pak ji nasměrujou, evidentně nejsme první, kdo tu pomalu rozebírá hradby.

Meknes je celkem rušné královské město kousek od Fezu (do Fezu my nemíříme, protože tam Kačka už byla). Meknes je obklopuje více jak 20 km hradeb s impozantními bránami - ta nejkrásnější, na kterou se těšíme, je zrovna v rekonstrukci, tak si vyfotíme jen potisk na plachtě a jdeme do mausolea Moulaye Imsmaila. Celkově je město dost v rekonstrukci, tak si možná počkejte… Při toulkách medinou nám docela vytrávilo, všimneme si takovýho okýnka, kde si dáme naprosto fantastickou polívku, jednu ze specialit Maroka - hariru. S chlebíkem porce za 5 dirhamů, v Marrakeši jsme ji pak viděly za pade. Na západ slunce jdeme na střešní posezení jedné restaurace, kam je vstup 15 dirhamů a v ceně je nápoj, tak si dáme čaj, posloucháme modlitby a koukáme, jak slunce mizí za obzorem.

Rabat

Po západu se přesuneme do městečka Salé, což je předměstí hlavního města Maroka, Rabatu. Ubytování tady vycházelo o hodně levněji a ráno budeme za pár minut v Rabatu. Opět cestou booknem riád se snídaní. Otevře nám takovej veselej chlapík, co anglicky neumí vůbec, francouzsky trochu, ale domluvíme se, poradí nám, kde koupit večeři, tak jsme za chvilku zpátky a na terásce vykládáme z tašky úplnou hostinu. Ještě se ptáme, kde koupit pivo (v Carefouru už jsme otevřenou jeskyni nestihly) a on říká, yes. Myslim si, že nerozumí, ale za chvilku vytahuje dvě orosený podpultový plechovky – sice vyjdou dráž než celá véča, ale bereme 🙂. Z terásky nám ukazuje, všechny památky, co jsou vidět a provede nás i riádem, ukazuje nám nějaký luxusní apartmá a jen tak nám upgradne náš pokoj na lepší (bohužel ne ten luxury pokoj). Takže máme vlastní koupelnu, ale jsou to spíš dvě skříně, v jedný wc a v druhý sprcha. 

Rabat je zase jinej svět – překvapivě klidná doprava, široký silnice, všechno takový upravený, no jo, hlavní město přece nemůže dělat ostudu. V Rabatu parkujeme u věže Hassana V., která je na UNESCO seznamu. Projdeme si celý areál včetně mausolea. Nejvíc nás zaujme výhled na národní divadlo, který trochu připomíná tu Kaplickýho knihovnu. Podle mapy jsou tu veřejný záchody, “Kačko, asi tady po těch schodech” - takhle skoro vpadneme na policejní stanici, ale nějaký hodná místňačka nám vysvětlí, že musíme o kousek dál.

Přes medinu míříme na pobřeží. Rabatská medina je za mě asi nejlepší z těch, co jsme navštívily, s nejhezčí atmosférou. Nikdo nám nic nenutí, turisty prakticky nepotkáváme, místní si kupují ovoce, koření i maso a nikdo nám nevěnuje pozornost. Vymotáme se na moderní kolonádě podél řeky, odkud míříme k monumentální Kazbě. Z té je výhled na oceán a surfaře. Zapadneme zpátky do mediny a hledáme něco k jídlu, všude jsou nějaký místní speciality z vnitřností, mladá slečna, co jde okolo, nám ochotně překládá nabídku, když vidí, že trochu tápeme. Nakonec odoláme a v nějakym turističtějším bistru si dáme něco míň tradičního.

V průvodci nám doporučujou kouknout ke královskému paláci – dovnitř se nesmí, ale z venku vyfotit to prej stojí za to, tak se MHD vydáváme tím směrem. Takže, tam se vůbec nesmí, ani k tomu, ani z venku vyfotit, všude jsou vojáci a policajti a vysvětlej nám, že si máme jet vyfotit nějakou jinou památku. Tolik interakce s policií jsme teda neměla za celej svůj život dohromady – ale oproti takovýmu Uzbekistánu jsou fakt v pohodě, nebo jsme jen měly štěstí. Tramvají jedeme zpět do centra, vykoupíme Carefour a po dálnici vyrážíme směr Marrakéš.

Marrakéš

Za výjezdem z dálnice předávám řízení a provoz houstne, podle Kačky to je pořád pohoda, já bych nevyjela z prvního kruháče. V Marrakéši máme dvě noci a chtěly jsme něco hezkýho, tak máme trochu lepší riád Manissa v centru mediny. Trochu ve tmě bloudíme, po chvilce na nás volají nějací místní výrostci, co chceme. Hodně cestopisů varovalo, že v Marrakeši často narazíte na podvodníky a zlodějíčky, tak si na to hned vzpomenu, ale kluci nám ukážou, kde je náš riád a jdou dál. Tak trochu vylepší obraz místních, narozdíl od borce, co nám chtěl z parkoviště vzít věci a když jsme odmítly, tak byl sprostej a ještě si odplivnul 😃. Otevře nám starší pán, udělá nám čaj, nabídne bábovku, zaplatíme za dvě noci, tentokrát to jde kartou.

Ráno už se těším na dobrou snídani a kafe a vyrážíme do města. Je to trochu “šok” - zatím jsme turistů potkaly, co by na prstech jedný ruky, ale Marrakéš se hemží průvodcovskými skupinkami, rodinami, tak si na to po tom klídku musíme navyknout… Navštívíme paláce – nejvíc se mi líbí komplex paláců z 16. století El Badii. Jeho nádvoří je obklopený čapími hnízdy a všude na nás čápové koukají, třeba sem na zimu přiletěli zrovna od nás…

Jsme tu pár měsíců po ničivém zemětřesení, ale člověk by to skoro nepoznal. Na pár místech jsou některé budovy podepřené pilíři a na pár místech je něco poničené, kdybych ale nevěděla, že nějaké zemětřesení bylo, vůbec by mě to nenapadlo. Další zastávkou jsou Saadianské hrobky, které byly objeveny relativně nedávno, až ve 20. století a ukrývají přes šedesát hrobů příslušníků tehdejší dynastie. 

Nevynecháme ani mešitu Koutoubia se 77 metrů vysokým krásným minaretem, kolem které jsou zahrady. Samozřejmě jen zvenku, do mešity mohou pouze muslimové.

Pak přicházíme do epicentra turismu, rozlehlého náměstí Jemaa el-Fnaa, kde jsou stánky, všemožní pouliční prodavači, tanečníci, zpěváci.. Jakmile na někoho namíříte foťák, hned po vás chce poplatek - vybaveny touto informací jsme si dávaly pozor, Kačka hlavně na hady, s kterejma se tu taky všemožně předváděli. Podle recenzí jsem objevila pěknou restauraci s teráskou, odkud jsme ruch na náměstí pozorovaly od jídla, měla jsme dobrej vege tajin a mátovej čaj.

Odpoledne se vydáváme přes medinu k Jardin Majorell - botanické zahradě, kterou si koupil Yves Saint Louren. Lístky se musí koupit online, což jsme nevěděly a ani nečekaly takový nával. Tak si je přes mobil koupíme na nejbližší čas. Vevnitř díky systému časů naštěstí narváno není, zahrada je hezká a upravená a je tu strašně moc druhů kaktusů a sukulentů, což je něco pro mě. Všechno, co mám doma, tu maj minimálně desetkrát větší. Zpátky bereme tágo, jelikož už máme v nohách tisíc mil, tak šetříme kroky i čas a rozhodneme se pro odpočinek na střeše našeho riádu s pivkem. Na recepci je mladej kluk a hrozně obdivuje, že takhle jezdíme po Maroku autem, trochu se zakecáme, pak dalším turistům vysvětluju jak a kde si koupěj pivo.

Večer se vracíme na Jemaa el-Fnaa na večeři, náměstí je ještě plnější než odpoledne, přibylo stánků i turistů, všude to hraje, nahaněči vás lákají k jejich zaručeně nejlepším stánkům, projdeme si trh, a pak Kačka chce odlovit jednu speciální kešku, nápověda je “nebojte se vejít dovnitř” - stojíme před nějakou totálně fancy restaurací a já koukám na svoje jetý cestovatelský pláťáky, ve kterejch bych v Čechách nešla ani s košem, ale hlídač už nás vidí, směje se a říká, ať jdeme úplně dozadu. V nějaké zdobené nádobě, která vypadá, jak vzácnej artefakt z muzea, je fakt keška, dal ji tam borec, co se v restauraci učil vařit a chtěl místo ukázat lidem.

Zpátky v Agadiru

Náš odlet se blíží, tak se vracíme do Agadiru, Kačka našla nějakej all inc hotel u pláže za dobrý peníze, tak jdem do toho. Jako na tejdenní dovču bych sem nejela, je to spíš starší hotel, ale máme pohodičku, jdeme se chvilku válet na pláž, večer na takovou tu klasickou zábavu k bazénu na pár drinků.. Další den po snídani zabalíme a vyrazíme na letiště. Nebýt těch letenek, určitě bysme Agadir vynechaly, ale měly jsme přesný termín, tak bylo bezva, že aspoň sem jsme letenky za super cenu ulovily.

Tenhle trip měl (skoro) všechno

Když vám někdo řekne, že jsou policajti na každym kroku, tak nepřehání, takže až se vydáte na road trip po Maroku, hlídejte si tachometr. Víc než policajtů je tu jenom koček a mandarinek. Čeho by tu mohlo bejt míň, jsou koně – já se jich prostě bojim (Kačka má pár vtipných vidí).

Místní lidi jsou fajn, ochotní, hodněkrát nám pomohli nebo se zeptali, jestli nepotřebujeme pomoct. V recenzích na google mapách i cestopisech často lidi varují před podvodníkama, co vyberou desetkrát vyšší parkovný atd., tohle jsme naštěstí nikde nemusely řešit. Všude se k nám chovali hezky, když přišli třeba v poušti prodejci čaje, zeptali se, zda si dáme, když jsme odmítli, poděkovali a šli dál, nikdo nám nic nenutil. Naháněče restaurací beru jako samostatnej sport a kdyby to bylo na Olympiádě, Maroko by určitě stálo na bedně. 

Proplejtat se kouzelnejma uličkama medin, sedět na terásce riádu za zvuku večerní modlitby, čaj s mátou, sluníčko, fotbal, mešity, oslíci… Řekla bych, že jsem si to užily. Jediný, co jsem si neodškrtla ze seznamu, je spaní v poušti mezi Berbery, tak to si nechám na příště.