Krakov

KrakovV sedm jsme se potkali i s do růžova vyspaným Marťasem a zamířili směr Hlavní náměstí, a.k.a. Rynek Głowny. Takhle brzo ráno a  bez lidí, vycházející sluníčko za náma, se náměstí zdálo snad ještě větší a kouzelnější, než doopravdy je a mně spadla brada (Polsko jsem měla pořád trochu v nemilosti, protože jsem pořád těžko nesla, že nejsme v Kyjevě). Celá tahle atmosféra byla ještě doplněná o skvělej přednes “Loučení s Polskem” v podání Péti (on je něco jako jukebox na básničky a různý texty a vždycky má po ruce něco příhodnýho), stáli jsme přímo u Mariánského kostela, kde v každou celou trubač zahraje na všechny čtyři světové strany.

O slovo se hlásil hlad, tak jsme se jali hledat nějaké místo na snídani, což vlastně odstartovalo naši gastro tour. Když jsem pročítala cestopisy o Krakově, dost mě překvapilo, s jakou pečlivostí a láskou všichni popisují, co kde jedli - koukám teď do itineráře a ke Krakovu jsem napsala “je tam hodně jídla a pití, to píšou všude” - a nekecali. Jestli máte hlad, jeďte do Krakova! A ceny tam maj fakt lidový. Po super snídani v hipstersko-studentský kavárně jsme to vzali přes Jagellonskou univerzitu, která má atmosféru skoro jak v Bradavicích a je nejstarší v Polsku, na hrad. Tady mi spadla brada podruhý. Královský hrad Wawel s katedrálou je velký historický komplex vystavěný na stejnojmenném kopci s jeskyní, která bývala dračí doupě a když princ Krak draka přemohl taaaaak vznikl Krakov. Toho draka tam taky potkáte a dokonce i chrlí oheň. Pak byl čas na svačinku. Ve stánku jsme si koupili každej zapiekanku, což je oblíbená polská fastfoodovka, obří bageta se všim možnym. Kromě toho, že jsme zápasili s velikostí porce, také jsme se museli vypořádat s větrem, kterej nás provází už z Pardubic, takže žampiony, vlasy i čepice lítaly vzduchem… Byla trochu zima, tak jsme se rozhodli vyhledat nejbližšíPijalniu wódki i piwa a trochu se zahřát. Pak jsme se procházkou městem dostali k jedné ze čtyř krakovských mohyl, z které bylo celé město jako na dlani. Sice jsem měla na zádech krosnu, ale i tak mě kluci museli přidržovat, abych neodletěla. K naší smůle byly zavřený synagogy, takže z židovský čtvrti jsme toho moc neviděli. Za to jsme si dali další masterpiece polský kuchyně, naleśniky. Není to nic tajemnýho, jsou to palačinky, můžete si je, stejně jako vafle, dát na každym rohu. Což ocenil hlavně Martin, Suchar už míň, ale aspoň jsme mu pomohli najít pár kešek. Celej den jsme zakončili tam, kde jsme začali - na hlavním náměstí. To navečer praskalo ve švech a mělo úplně jinou atmosféru - koupili jsme si lístky do podzemí, prošli budovu tržnice a zamířili do mléčného baru. Původně jsem si představovala nějakou cukrárnu a přišlo mi divný (a trochu líto Suchara), že tam bysme měli večeřet. Ale mléčný bary jsou takový táckový jídelny s dobrejma cenama a výběrem jídel - bigos, žurek, pirohy i boršč a spousta dalšího. Nacpali jsme se a šli jsme na prohlídku podzemí Rynku, kde jsou mezi původními základy města různé expozice a spousta informací o historii Krakova. Hodinky ukazujou 40 000 kroků a mě už trochu bolej nohy, čas akorát se přesunout na nádraží.

 

Trojměstí - Gdaňsk, Gdyně, Sopoty

 

Gdaňsk

Najdeme náš lehátkovej vlak a v něm naše kupé, kde už jsou krásně povlečený peřinky. Na tohle jsem se těšila nejvíc. Spací vlaky jsou skvělý, šetříte čas na cestě a peníze za ubytování. Vláček vás pěkně uspí a ráno se vzbudíte o 600 km jinde. Kromě rumu na dobrou noc přišly na řadu básničky - všichni si měli připravit svoje oblíbený, což byla taková fajn kulturní vložka na každej večer. Každej se toho zhostil po svém, že Martine?

V půl sedmý se vykutálíme v Gdaňsku na peron. Zase super čas na procházku bez davů lidí. Procházíme městem a já jsem jako u vytržení. Gdaňsk je nádhernej (definitivně mě přešlo moje zklamání, že do Kyjeva se nejede). Myslela jsem, že přezdívka “historická perla severu” je nějakej marketingovej tah, ale všechno předčilo asi tisíckrát moje očekávání! Sedíme v kavárně, zrovna když asi po padesátý říkám, jak je to tu nádherný, donesou nám snídani a kluci maj ode mě chvilku pokoj (tady bych chtěla ještě pozdravit pana Josefa Béma, jeden interní…). 

Procházíme se kolem řeky Motlavy, která se za rohem vlévá do Visly a ta za dalším rohem do Baltského moře. město svoji podobu získalo díky bohaté historii - byl to významný obchodní uzel a město bylo v podstatě multikulturní, kromě němců tu žili také holanďané či francouzi, což se odráží i na architektuře. Na poloostrově Westerplatte, který je nedaleko, začala druhá světová válka. Příznačné jsou i různé přestavby, kdy z elektrárny vznikla budova filharmonie a ze stájí Baltická opera. 

Jednou z dominant je přístavní jeřáb s roku 1444, Neptunova kašna nebo goticko renesanční budova radnice. A všechno sem prostě tak zapadá a tvoří takový kompaktní městečko plný krásy a historie. To všechno se rozhodneme omrknout pěkně z vejšky - z věže Baziliky Nanebevzetí Panny Marie. Bazilika sama o sobě je nádherná, celá z červených cihel a v gotickém stylu. Nahoru je to 400 schodů a výšlap jednoznačně stojí za to. Koukáme na všechny strany a řešíme, kde co leží. Vidíme i muzeum 2. světové války, které bohužel nestihneme, protože by to byl sám o sobě výlet na celý den, tak třeba příště. Pak ještě následuje fotka u nápisu z velkých písmenek - výhodou turistiky v únoru je, že máme celej nápis pro sebe. Vlakem se chceme přesunout k univerzitě, protože tu Péťa působil a chce nám ukázat Foucaultovo kyvadlo, které se tam nachází. Akorát je neděle a nikde nikdo, tak máme smůlu, ale naštěstí Peťa ví, kde je v okolí dobrá pirohárna, takže si během chvilky spravíme chuť (doslova). Krom pirohů si dáváme kwas chlebowy (polština je zábavná a plynule do ní přecházíme, alespoň co se jídla a pití týče 🙂). Blížíme se zpět k nádraží a teprve teď si všimnu, že i nádražní budouva je moc pěkná. Mně se tady líbí prostě všechno! Ale Sucharovi se asi nelíbí městská policie, která ho pokutuje za kouření u cedule se zákazem. 

 

Gdyně

Vlakem se přesouváme do Gdyně, koupili jsme dvoudenní lítačku, která platí v celé aglomeraci. Spaní máme přes booking, za 700 kč celej byteček, nakoupíme v Žabce a vyrazíme do ulic. Kolem pláže to vypadá jako pravá letní destinace - dětská hřiště, hospůdky a bary - jen si musíme odmyslet vítr a zimní bundy. Highlight Gdyně je asi zastávka na gofry (čti obří sladký vafle se všim možnym za 12-16 złotych). Suchar si to samozřejmě nemyslí, ale jiskřičky v Martinových očích obměkčily i jeho a zkouší vzít sladké na milost. Potom, co po nás všech Marťas dojí, se přesuneme do hospůdky na polský točený, k tomu si zahrajeme pin ball a spokojení jsme už všichni. Pak už jen básnička na dobrou noc a jde se spát. Druhej den ráno začíná trochu adrenalinově - na kvízu jsem si dala dvě černý Barbory a plácli jsme si s Péťou na to, že dáme baltskou koupačku. Takže vybalíme plavky a “hurá” na pláž. Jelikož se hrdě hlásím k tomu, že se otužuju od dob, kdy to ještě nebylo in, je mi blbý vycouvat. Překvapivě se přidá i Suchar a za chvilku si všichni tři užíváme mořskou vodu. Na bytě se zahřejeme, nasnídáme a vyrážíme na molo do přístavu, kde si to projdeme a pak koupíme vstup do Aktvária. To docela doporučuju nevynechat, je zajímavý, je tam hodně rybiček, můžete hledat i Nema.

 

Sopoty

Odpoledne se přesouváme do další části aglomerace. Sopoty jsou o dost menší, takový uhlazený lázeňský městečko. Najíme se v mléčnym baru kousek od nádraží a procházíme městečkem kolem pláží na nejdelší dřevěné molo v Evropě. Fouká, ale maj tu dobrý kafe do kelímku. Pak se vracíme do Gdyně na další kolo vaflí, hospůdka kousek od nádraží, kde čekáme s kartama na vlak a pak další lehátkový kupé zpátky.

 

Přes Slovensko domů

Vlak nakombinujeme s autobusem a přes Krosno se přesouváme do Dukly. V Krosně stihneme ještě pirohy a pivo. Dukla je malý městečko s jehož názvem se pojí kus naší historie, snad v kdejakym městě je náměstí nebo ulice Dukelských hrdinů, my máme Duklu vozovnu, svoje místo má i ve sportu… tak nám přišlo dobrý to tu trochu probádat.

I tady máme přes booking zamluvený nocleh. Jsme jedni z prvních hostů, turismus tu úplně nefrčí. Paní domácí nás pobavila, když do telefonu volala manželovi se slovy, že už jsou tu ty lidi z “bukingkoma”. Před tím, než jsme zapadli na pivečko, jsme zvládli prohlídku celého města. Moc času to nezabere, ale kešek tu mají dost - jedna je na místním židovském hřibově a další u kostela a v parčíku. V hospodě mě obsluha vysmála za to, že si chci dát smažák, ale maj ho docela dobrej. Pak nám pan štamgast, kterej zapíjí vodku mlíkem, vypráví něco z místního koloritu…

Ráno v osm se minibusem přesouváme do Dukelského průsmyku. Na můj vkus tu je moc sněhu a další se sype.  Je tu postavená vyhlídková věž s muzeem, odkud je vidět na bojiště, kde v roce 1944 probíhala jedna z největších a nejkrvavějších bitev druhé světové války. Sněhem se brodíme k Památníku Československého armádního sboru, kde je také hřbitov padlých vojáků. Ten sníh a ticho celej zážitek ještě docela umocňuje. Působí to trochu dramaticky a smutně. V okolí je přírodní muzeum, kde jsou rozmístěny exponáty vojenské bojové techniky - tanky, kulomety, letadla a další. Všechno si projdeme a přes Vyšný Komárnik se autobusem a vlakem dostáváme až do Košic, kde se projdeme, ulovíme pár kešek a Pokémonů a zakotvíme v nádražním pivovaru, kde čekáme na noční vlak domů.

 

Od návratu to ode mě slyšeli už úplně všichni, včetně paní prodavačky v krámku, kam chodim pro kefíry - sever Polska mnohonásobně předčil moje očekávání! Od konce roku 2023 tam bude jezdit i přímej vlak (aspoň to řikal Martin a ten se vyzná), takže se tam ráda zase vypravím. Jo a kdyby se tam chystal někdo z vás, přivezte mi lískooříškovou Soplicu, děkuju!