Kambodža – není jenom Angkor Wat

Kamboža - není jenom Angkor Wat

Na konci roku 2019 jsem si dala inzerát na cestovatelskou seznamku, jestli by se někdo nepřidal. V záplavě zpráv byla i ta od Terky - potkaly jsme se u kafe, který obě milujeme, a bylo to, jak kdybysme se znaly celej život. Letenky koupený na březen 2020, ale možná si vzpomenete, že to se nesmělo ani do jinýho okresu, takže plnění snů se odkládá na dobu neurčitou.

O čtyři a půl roku později nastupuju vymrzlá z prvních listopadovejch mrazů jen v mikče do vlaku, Terka už na mě mává, dosedám naproti ní. Tak jsme se konečně dočkaly! Na letišti se setkáváme ještě s Kačkou, s kterou už jsem procestovala nějakej ten kout světa, a vyrážíme…

Trocha informací

Do cestopisů moc obecný info nedávám, ale teď mi dovolte udělat výjimku, protože dost lidí si myslelo, že je tahle země v Africe nebo že mě zabijou Rudí Khmerové… Zemi najdete mezi Thajskem, Laosem a Vietnamem, má skoro 17 milionů obyvatel, kteří jsou převážně Khmerové a hned vám prozradím, že to je etnikum, který si mě naprosto získalo svojí pohostinností, pokorou a dobrou náladou. Khmerština je oficiální jazyk a z náboženství převládá můj milovanej buddhismus (v synkrezi s hinduismem). Platí se kambodžskými riely, ale všude berou i americké dolary, jen většinou vrací v rielech. 1 dolar je 4000 rielů, takže si vemte fakt velkou peněženku 😃 V zemi je celkem levno.

Kambodža není turisticky tak vyhledávaná, jako sousední státy, to vždy vítám, ale je to škoda, protože tahle země má hodně co nabídnout. Jak píšou v průvodci “tuhle zemi hodně lidí navštívilo, ale málo kdo procestoval” - lidi si sem z Thajska skočí mrknout na Angkor Wat a hned zpátky. Angkor Wat je nejnavštěvovanější památka JV Asie a největší chrámovej komplex na světě. Z historie bych vypíchla období nadvlády Rudých Khmerů a Pol Pota, odkaz hrůz tohoto období nás provázel celou cestu - killing fields, mapy nevybuchlých min, příběhy lidí, vše skončilo v podstatě až smrtí Pol Pota v 1998, což je děsivě nedávno… A na závěr ještě jedna informace - král Kambodže prožil velkou část života v Český republice, mluví perfektně česky - Sís o něm natočil dokument “Jiný malý princ” - mám v plánu na to kouknout. 

Před cestou

Klasika JV Asie - stačí koupit letenku a vyrazit 🙂 Naplánovaly jsme trochu itinerář, bookly první noc a to je vše. Do Kambodže je potřeba vízum, ale to se pořeší až na letišti, stačí mít 30 USD - všude psali, že jsou potřeba dvě pasové fotky, ale vše se dělalo elektronicky na tabletech a fotky nikdo nechtěl (jejich škoda, že jo).

SIMku jsme koupily také na letišti, za 7 USD na patnáct dnů, 30Gb, pokrytí je parádní, jinak jsou všude v hotelech a kavárnách wifiny.  

Lounge - Kačky vychytávka pro lepší cesty: Kačka nám poradila u Raifky založit zlatou kartu, která krom cestovního pojištění zahrnuje i vstupy do letištních lounge, takže jsem si v Praze, Dubaji i Phnom Penhu zkrátily čekání s dobrým jídlem a pohodlíčkem! 

Phnom Penh - tak jsme tady!

Emirates nás celkem vykrmené vysadily v hlavním městě, zařizujeme víza, simky a vycházíme před letištní halu, 3, 2, 1, nádech - miluju tu první vůni Asie, venku je klasická prádelna, horko a vlhkost vzduchu, že se hned začínám potit a vlasy dávám do drdolu. V appce voláme tuk tuk Graba, tři čtvrtě hodiny na hotel je za 5 dolarů, ubytujeme se a vyrážíme se někde v okolí najíst. Pivo za necelý dolar a výborný jídlo - nudle, rýže, knedlíčky, k tomu ještě cola, dohromady platíme za tuhle epesní hostinu 12 dolarů. Na jídlo do Asie se vždycky těším, protože je levný a strašně dobrý. Jak oni to uměj dochutit, to je harmonie. Ráno posnídáme, osvěžíme se v bazénu s výhledem na královský palác a tuk tukem vyrážíme do města, sehnat lístky na autobus do Kratie - nakonec máme mini van a hned po obědě čekáme na odvoz. Po cestě si bookneme ubytko na další noc a do Kratie přijíždíme chvilku po západu slunce. 

Kratie - zamávat říčním delfínům

Van nás doveze až před hostel, rovnou vyrazíme na tržnici najíst se. Objednáváme si pivo, pán co nás obsluhuje pokyvuje, otočí se a khmersky něco volá na svoji manželku, ta vybíhá a za chvilku se vrací z krámu s vychlazenými plechovkami, tady prostě není nic problém. Nepotkali jsme zatím žádné další turisty, místní na nás mávají nebo nás chodí pozdravit. Po jídle jdeme na místní “náplavku”, abychom si zajistily nějakaý odvoz za delfíny. Ale nikde nic, čekala jsem, že přece jen tu bude nějaká nabídka. Obchodní duch se tu ještě moc neprobudil a nikdo nás nechce nalákat. Zeptáme se v jednom hostelu, recepční pokýve, někomu zavolá a tuktuk na zítra máme. Dáme si ještě drink, projdeme město, rovnou si na autobusáku koupíme lístky na další přesun a jdeme spát. 

Vstáváme před sedmou, což jde díky šestihodinovému posunu ještě trochu ztuha. Na hostelu nám nachystali snídani to go, kterou nakonec stihneme sníst, než nás vyzvedává tuktukář. Po prašné cestě uháníme někam za město, koukáme na obě dvě strany, máváme na pozdravy a obdivujeme místní architekturu, typický domečky na kůlech.  

Mekong, tahle řeka mě vítá už potřetí a zase to bude velký. Nasedáme na loďku, nikde nikdo, jen my tři, náš lodivod a ticho… Po chvilce vyhrknu “támhle” a v dálce se vynoří dvě orcely, tedy delfíni tuponosí. Mě pod tíhou okamžiku vyhrknou slzy. Po chvilce vidíme další a další, plavou kousek kolem lodi, někdy rodinka, někdy páreček a slyšíme jenom jak funí - já jsem vůbec nevěděla, že to je takovej zvuk, nikdy jsem ještě neviděla delfíny nebo velryby a tak. Je to fakt zážitek. Snažím se je vyfotit, ale jelikož mám s sebou jen portrétní objektiv (protože je malej) a můj mobil, kterej fotí jak hodně špatná kalkulačka, moc velká hitparáda to nebude. Ale to vlastně vůbec neva, po chvilce uklízím elektroniku a jen si užívám tenhle moment. Díky Kambodže mají tihle miláčci šanci. Byli už blízko vyhubení. Od 2012 se na územích, kde žijí, nesmí lovit (tak jo, bulim i teď, když to píšu, jsem prostě cíťa a je mi líto, co jako lidi děláme zvířatům) a jejich počty jsou tak na vzestupu. 

Siem Reap - majestátní Angkor, ubytko, co svět neviděl i tarantule k svačině

Po cestě zpátky stíháme ještě kafe a pak se vydáváme na cestu Do Siem Reapu, města, který je vstupní místo do Angkoru, největšího chrámovýho komlexu světa. Ujišťujeme se s holkama, že ty davy turistů nějak přežijeme, že to za to stojí. Bookly jsme si ubytko, novinka na Bookingu, Tim a Sara hostel. Dojedeme na místo a je to taková novinka, že hostel ještě není postavenej (a asi ani nikdy nebude. No, chtěly jsme tomu dát šanci a bylo to bez platby předem). Hned se nám skupinky místňáků snaží pomoct, hledají hostel, radí, telefonují… Ale po chvilce to vzdáme, bookneme jiný hostel a za pět minut už nás tuktuk vysazuje u týpka z Francie, který se tu usadil. Jelikož to bylo dost na poslední chvilku, do pokoje nám kluci donesou třetí postel a je to. Později večer jsem si na recepci všimla lístku, kde bylo napsaný “máme volný pokoj, klidně se ubytujte” a u toho položenej klíč. 

Vodní festival

Ono to také souvisí s tím, že je období vodního festivalu, což je velká událost pro místní obyvatele. Vždy se koná o úplňku v listopadu a oslavuje změnu toku řeky Tonlé Sap, která se vlévá do Mekongu, ale pak se Mekong vlévá do ní. Oslavy jsou po celé zemi a místní cestují, baví se, pozorují dračí lodě… To bylo vlastně skvělý protože jsme všude potkávaly převážně jen místní turisty, kteří se vám začnou omlouvat, pokud vám vlezou do záběru foťáku, dávají vám přednost, usmívají se, uklánění a občas i dají do řeči.  

Tuktuk nás hodí do centra, kde zkoušíme další seafood restauraci. Jo, když říkám restauraci, musíte si zase představit gril na ulici, škopek a pár plastovejch židlí. Zkoušíme krevety na všechny způsoby, opět trefa do černýho, tady asi nejde dát si hnusný jídlo, i kdybyste chtěli. Ještě kouknem na noční trh a do legendární pub street, kde duní basy a drinky se píšou hráběma. My dáme přednost klidnýmu pivku u hostelovýho bazénu. Ještě na facebookový skupince kouknu na nabídku tuktukářů, kteří vozí lidi po památkách. Vyhraje to Bun, kterej nás zítra ráno odveze do Angkoru. Při tý představě už zamačkávám slzu.

Bun nás doveze k pokladnám a kupujeme si třídenní lístek – platí deset dnů a v rámci toho máme tři vstupy. Mají i jednodenní a desetidenní, ten náš je za 62 USD – dostaly jsem lístek i s fotkou, skoro jsem si nevšimla, že mě fotěj, takže fotka vtipná. A je to tady! Začíná naše jízda po Angkoru. Návaly turistů se nekonají, často je někde pár lidí a na takovou ikonickou fotku se stála fronta, která zahrnovala asi pět lidí a pak tam vlastně nikdo nebyl, tak máme klid a můžeme si načerpat tuhle zvláštní atmosféru (jasně, že jsem bulela 😁). Všude se mísí buddhismus s hinduismem a historie je úplně cítít.  Začínáme u Ta Prohm, kde je naměkko i Terka, protože jako milovnice Angeliny Jolie se vydává ve stopách Lary Croft. Kořený stromů se tu proplétají se zdmi chrámu, který je hodně zachovalý, asi koukněte na fotky do galerie, tu atmosféru nejde přenýst ani tak. Pak se přesouváme k Bayonu a okolí, kde musíme odrážet útoky opic - Terka konečně pochopila, proč jsem asi šestsetkrát říkala, ať si na ně dá pozor. Jedna jí vytrhla kšiltovku a nebejt místních, měla by smůlu. Po tomhle adrenalinu si dáváme čerstvej kokos a přesouváme se k Angkor Watu. Monumentální. Kolem chodí mniši ve svých oranžových hábitech, navzdory horku všechno poctivě procházíme, pak sedíme venku u vodní nádrže a koukáme, jak se palmy společně s devíti sty lety historie odráží na hladině jezera. Takhle jsem si splnila jeden ze svých cestovatelských snů. Bun nám najde ještě místečko na západ slunce – původně jsme chtěly jinam, ale kvůli místním turistům, kteří tam čekali už od odpoledne, jsme měli skromnější podívanou.

Večer zase město, sedíme v klasický žrádelničce – kolem street food stánků je strašně moc stolečků a mini židliček jako ze školky, obdivujeme, že v tom chaosu umí místní obsluha najít řád. Bojím se pohnout, protože čekám, že se ta židle pode mnou rozlomí, kolena u brady, ale vlastně to je hrozně fajn, ten mumraj pozorovat. Ještě jsme jako předkrm měly chapadla a mořský věci na tyčce, tak nám nevadí, že na jídlo chvilku čekáme. Pivo s ledem to jistí. Jdeme projít trhy a najdeme stánek s grilovanejma pochoutkama. Mají vše – červy, štíry, hady a tarantule. Kačka kupuje pavouka, trochu se zdráháme, ale pouštíme se do toho. Překvapivě bílý jemný maso, je to dobrý (tolik reakcí na storýčko jsem v životě neměla 😁). Pivo, bazén a rychle spát, zítra nás Bun vyzvedne v 4:50!!

Je 4.15, zvoní budík, spaly jsme asi čtyři hodiny, ráno je krušný. V ledničce na recepci si bereme nachystanej snídaňovej balíček a naskakujeme to do tuktuku. Východ slunce nad Angkor Vatem je povinnost. Tady už je koncentrace turistů vyšší, ale jak se za tmy jde s baterkama, má to svoje kouzlo. Pak už jen čekáme, koukáme, jak se obloha z modré přes oranžovou mění. Slunce vykoukne někde vpravo nad palmama, což je teda lehký zklamání. V jiný roční doby je přímo nad chrámem. Přesouváme se ke vzdálenějšímu Banteay Srei, který máme samy pro sebe. Je trochu jiný, více do červena. Hlídač se ptá, odkud jsme a je asi jedinej, kdo věděl, kde Česká republika je a i že tu studoval král. V restauraci vedle si dáme pití a ptám se, jestli neva, že si tam sníme vlastní jídlo, jasně, že neva.

Ještě Buna poprosíme o zastávku v muzeu min, kde se dozvídáme něco z historie. Ono je totiž v Kambodže pořád dost nevybuchlých min a občas se stane, že farmář na nějakou šlápne. Několik organizací se snaží zemi vyčistit, dokonce na to používají cvičené krysy (ne, nevybuchujou, pokud si to myslíte, jako nejdříve já. Nějaký krysy maj i vyznamenání). V muzeu jsme samy, s pár místníma pejskama a obřím broukem na listu v jezírku... Objedeme ještě pár odlehlejších chrámů a vyrážíme k jezeru Tonlé Sap, největší jezero v JV Asii je pozůstatkem mořskýho zálivu, je taky památka UNESCO a funkci obživy plní jak za období dešťů, kdy tu místní loví ryby, tak za období sucha, kdy se na úrodné půdě pěstuje rýže. Naším cílem je jedna s plovoucích vesnic, kterou obývají Khmerové, konkrétně potomci těch, kdo utekli do Vietnamu či Thajska a pak se vrátili – nemají nárok na půdu, tak vznikly tyhle vesničky. Opět tu nejsou žádní turisté, jen ti místní, kteří využili festival k návštěvě, stejně jako my. Motorová loďka nás odveze do rozlehlé vesnice, kde přesedáváme na mini lodičky, proplouváme mezi mangrovy, paní lodivodka nás vezme domů, což nám je trochu blbé, ale tak koukneme 😁.

Jelikož jsme si o jednu noc prodloužily ubytko, máme třetí večer ve víru Siem Reapu, tutuk nás veze do centra a jdeme do khmerské restaurace, kterou jsme našly podle recenzí, tady už je zápaďáckých turistů více, ale jídlo je perfektní, dávám si omeletu zapečenou s rybou a k tomu rýži – tenhle styl pokrmů mi hodně chutná, doporučil mi to v Malajsii jeden můj novej kamarád. Jsme hodně unavené, přece jen od 4:15 na nohách. 

Battambang – z bambusovýho vlaku k netopýrům

Sehnaly jsme autobus s pickupem na hotelu, což spočívalo v tom, že nás tuk tuk hodil na hlavní silnici, kde s námi a dalšími dvěma cestovateli počkal, než nás bus vyzvedne. Trochu to trvalo, ale nakonec nasedáme, v busu převládají místní a jen hrstka turistů. Dávám se do řeči a Američanem, kterej tu žil a vyměňujeme si zážitky.

Battambang je druhý největší město Kambodže, což se mi nechce věřit, je to takovej příjemnej venkov, jen hodně rozsáhlej. Hostel pro nás posílá tuk tuka, kterej umně kličkuje mezi psy a slepicemi, ač se snaží vyhýbat dírám v prašné cestě, lítáme ze strany na stranu. Rodina, u který bydlíme, jsou strašně fajn lidi a nic není problém, jídlo, vyprat, tři sprchy nebo pivo. Možnost vyprání vítáme a svěřujeme paní naše svršky (i spodky, který máme s Terkou pak docela problém roztřídit 😁) – no, trička byly asi čistší, než když jsme je paní dávaly, ale nesmrděj, a to nám stačí. Náš další místní průvodce Kim už na nás čeká před bránou, tak je čas vyrazit. Tyhle průvodce/tuktukáře jsme často hledaly ve skupině Cambodia travel na FB – dá se něco usmlouvat a vybrat podle referencí. Kim je veselá kopa a umí napodobovat všechny zvířata. Po rychlý zastávce na kafe se necháme vysadit na největší turistický atrakci – Bamboo train. Tenhle bambusovej vlak je takový home made vozítko, který vás po kolejích doveze do pět kiláků vzdálenýho suvenýr shopu a zpět. Vozíčky jezděj tam a zpátky, je tu ale jen jedna kolej, tak vždy jedna posádka seskočí, řidiči rozložej vlak a složej ho za protijedoucím vozíčkem. Dokonce dokáže nabrat solidní rychlost (moje BOZP mamka z videa nebyla úplně nadšená 😁) – v cílové stanici si dáváme povinnou přestávku. Popíjíme colu a povídáme si s paní ze stánku a najednou po kolejích projede doopravdickej vlak. Potom nám kluci složej zpátky naše vozítko a jedeme zpět. Je to turistický? Ano. Je to zábavný? ANOOO! A těch turistů tady bylo asi šest. Kim nás doveze do lokální restaurace (paní, co má na dvorečku dva stoly a pultík s grilem. Jídlo je opět výborný. Ještě stihneme jeden z chrámů a tisíc sošek Buddhy a pak už se chystáme na kopec, odkud pozorujeme oblohu. Jakmile se setmí, na nebi vzniká dálnice z nedaleké jeskyně k jezeru, po které sviští nekonečno netopýrů – vyspali se a mají hlad a žízeň. Kim nám vysvětluje, že jeskyni jim chodí lidé i uklízet, aby v ní zůstali. Jsou tu docela potřební, jejich potrava je hmyz, kterého je tu i tak dost (já štípance už ani nepočítám a ano, nastříkala jsem se). Ještě jsme stihli krysí barbecue, Kim asi čekal větší poprask, ale není to naše poprvé s krysou na talíři, každopádně jsme si pochutnali.

Pozveme Kima na pivo, najde jednu super místňáckou restauraci– lidé nás nenápadně okukují a my je taky. Grilovanej úhoř nám chutnal a naší slovní zásobu rozšiřujeme o další khmerský slovíčko: Chloy moy (čulmuj) – na zdraví! Úhoře bylo docela málo, tak nám paní domácí ještě zaleje naše polívčičky, co jsme koupily po cestě.

Po snídani nás vyzvedá Kim a vyrážíme na další toulky okolím Battambangu, dozvídáme se, že název města nemá nic společnýho s netopýrama, ale v překladu je to ztracená hůl a vychází z legenydy o obrovi, co se stal králem. Jinak tu je hodně patrnej vliv koloniální nadvlády Francie, podobně, jako už jsme viděli ve Vietnamu. Nejlepší zastávka jsou pro mě místňácký trhy – to mě vždycky baví – všechny ty vůně, chutě, barvy… Na můj vkus je tady dost žab stažených z kůže, Kačka zase uskakuje před hadama, ale dáváme 10/10. Hlavně jsou to i fotogenický a autentický místa, to je moje! Navštívíme chrámy, pozorujeme rybáře na řece, výrobu rýžovýho papíru i vína – samozřejmě všechno i ochutnáváme. Navštívíme taky krokodýlí farmu. Kim nám taky ukazuje, jak se jí plody lotosu, chutná to jako oříšky, vůbec jsem to neznala. Odpo jedeme tuk tukem dál od města na kopec, kde je khmerskej chrám Wat Banan. Po cestě ještě stihneme vzbudit ty velký netopýry, co žerou ovoce. K Bananu 365 schodů, což v tom parnu docela dává, naštěstí po výstupu a následnym sestupu se rozvalíme do houpacích sítí a objednáme jídlo.

Čeká nás cesta zpět a výstup na Wat Phnom Sam Pov – Kačka s Kimem jedou na motorce a my s Terkou se chceme trochu protáhnout, tak se plahočíme nahoru. Než navštívíme chrám, zastavíme se u Killing Cave – jeskyni, kam Rudí Khmerové házeli mrtvý těla lidí a hlavně dětí. Jsou u toho sochy špatný karmy, tak doufám, že všem Rudejm Khmerům karma naložila, co si zasloužej…

Popojdeme k chrámu, kde je k mý nelibosti víc opic než lidí, držim si uctivej odstup a nenavazuju žádnej oční kontakt. Z druhý strany chrámu pak čekáme na západ slunce, rozhled do krajiny je majestátní a vůbec nám nevadí, že nakonec přijdou mraky a západ zase nevidíme (Kačka tvrdí, že to je její nějaký prokletí, takže díky, Kači.. Teď přemýšlím, jestli jsem vůbec nějakej západ viděly, ale nechci jí křivdit 😁). 

Amok, sleeper bus a hurá na Koh Rong

Kim nás hodí na ubytko, kde už oficiálně ubytované nejsme, ale jelikož nic není problém, dáváme sprchu, dýško a Kim nás odváží do restaurace, kde sice potkáváme všech šest turistů, ale údajně tu mají nejlepší amok, poklad khmerský kuchyně (ryba v omáčce v listu s rejží, mám tady poznámku „dej tam pak fotku“, takže snad viz foto). Je fakt, že lepší jsem pak asi neměla, ale tenhle pokrm, kvůli kterýmu jsem sem vlastně jela, fakt stojí za to.

Trochu přejedený se odkutálíme na autobusák skočíme do spinkacího autobusu a přes Phnom Penh vyrážíme na jich. Miluju tenhle koncept – ušetříte za ubytko, nezabijete den cestou, spíte a najednou jste úplně jinde.

V hlavním městě přestoupíme na mikrobus, kterej nás doveze do Sihanoukwille do přístavu a speed boat na Koh Rong. Tak to je nějaká zastávka v ráji! Bílý pláže, palmy, pohoda. Ubytko máme přímo na pláži v chatičce, dva metry je reggae bar, což je docela fajn (do doby než je středeční techno párty, ale nakonec to docela zaspíme a párty končí v jednu).

Chillujeme na pláži, občas se u nás někdo zastaví s letáčkem na párty. Už už odmítáme dalšího týpka, ale na jeho letáčku je PUB QUIZ. Cožeee, nepřijdu o svůj milovanej hospodskej kvíz ani v Kambodže? Plány na večer jsou jasný. Po pobřeží dojdeme do baru the Nest (škoda, že až další den zjistíme, že patří borcovi z Pardubic). Kvíz je super a jsem na sebe pyšná, jaký mám znalosti, s dvojkou z Austrálie jsme si odpovědi navzájem opravili a když barmanka vybírá archy, koukne na body „hahah, this team sucks“ – tak díky, ale i tak to byl bezva večer. 

Koh Rong - rybaření i skok do planktonu

Vyrážíme s „Three Brothers“ na výlet lodí. Šnorchlovací zastávka nás úplně neosloví – koupání dobrý, ale korály jsou celkem pustý, pár rybek… Odrážíme, plujeme kolem Koh Rongu, pak bráchové nachystaj takový plastový cívky s vlascem a my chytáme ryby, který pak budeme grilovat. Kačka je úspěšná, my s Terkou nic nechytly. Jeden klučina tahá jednu rybu za druhou, tak se snažíme dělat to samý, ale bez úspěchu. Naštěstí je ryb i zeleniny a rýže dost, tak večeře v ohrožení není. Na západ slunce doplaveme na Long Beach, kde máme chvilku relax, bráchové nám zatím na lodi chystají „naše“ úlovky a voní to až sem. Po setmění jedeme zpět, ale čeká nás ještě jedna zastávka – ta nejhezčí dle mýho. Všude propagujou noční koupání v planktonu. Naskáčeme zpět do vody a kde nic tu nic. Pak nám jedna paní říká, ať se potopíme a co nejvíc mácháme rukama a nohama a opravdu! Všude najednou lítají svítící bublinky. Po chvilce vylejzám, že to vyfotím, ale z lodi není vidět ani jedno světýlko, takže si tenhle hezkej okamžik aspoň ukládám do paměti.

Další den se s Terkou vydáme po svých projít pár kopců a pláží. Ráno nešel proud, takže kafe si dáváme až odpo, k tomu jak jinak než fresh z ovoce. Trochu jsem se bála, že Koh Rong bude moc přelidněnej nebo z něj budu zklamaná jak z Phu Quocu ve Vietnamu, ale strašně se mi tady líbilo, ještě bych tu den s drinkem, knížkou a procházkama zvládla, ale v Kambodže je pořád co objevovat, tak tři noci jsou tak akorát a speed boat nás veze zpět na pevninu. Cesta není tak poklidná, jako na ostrov, moře je docela divoký, takže někdo křičí, někdo zvrací a je to asi nejdelší hodinka z celýho tripu.

Kampot - pepřová farma i město duchů

Busem se přesuneme do Kampotu, hned na první dobrou nás upoutá místní skladba obyvatel, je tu hodně západních seniorů, kteří se vesele druží u piva, vedle nich tiše sedí jejich mladé khmerky. Trochu jako v Thajsku, ale jo, proč si to na starý kolena neudělat hezký 😊. Na městě je patrný i odkaz kolonialismu. Jinak samotné město, kromě svý atmosféry, restaurací a kaváren podél řeky tolik nenabízí (jako za mě i tohle je dost 😁) – možná ještě obří sochu durianu na kruháči. Ale my jsme tu spíše kvůli okolí. Hned si domluvíme tuktukáře na další den, ubytujeme se v bungalovu na nábřeží, straaašně dobře se najíme (dala jsem si loklak s rejží a hranclema a ktomu pivo) a projdeme centrum. Mise pohledy!!! Jsme skoro na konci a ještě jsem se nevěnovala tomuhle klasickýmu stres faktoru. Ne, pohledy jsem neposlala první den, jak jsem si opět plánovala, ale už je mám aspoň nadepsaný, našly jsme poštu, ale nemaj známky, máme přijít zítra, ptám se, jestli bude otevřeno, když je víkend, ale tady není nic problém.

Další den ráno vyrážíme na průzkum okolí – první zastávka jsou solné plantáže, sůl je jedna z komodit, která se v okolí Kampotu „vyrábí“ – odpařováním mořské vody na polích a vzniká solná krustička, která se pak sbírá.  Cesty jsou spíš nezpevněný a hodně prašný. Navštívily jsme i jeskyni, která je opět odkazem na krutosti Rudých Khmerů. 

Pak přichází naše „hlavní“ zastávka, na kterou se těšíme od nákupu letenek – pepřová farma. Ještě se nám to čekání trochu protáhne, náš tuk tuk píchne, tak pro nás jede další… Kampotský pepř je celosvětově oblíbená dobrota, můžete jej koupit i v Čechách na eshopu u @pepper.field, kteří jsou  největší exportéři místního pepře. Dokonce jsou i kuchařky s recepty s kampotským pepřem, což jsem nevěděla, ale já osobně bych to zas nepřeháněla, přece jen moje gastro skills nejsou mojí předností. Vybraly jsme farmu Sindora garden of pepper, protože je odlehlejší a není moc turistická. Ujme se nás paní majitelka, provede nás celou farmou, ta vůně tady je dokonalá, taková trochu štiplavá a všude je plno odstínů zelený, tahle kombinace má podle mě i léčivý účinky! Dostaneme čaj z pepře a ovoce, s kterým různé druhy pepřů zkoušíme. Pak se tu ještě projdeme, nakoupíme zásoby. Oceňuju, s jakou pokorou a láskou ke svojí práci tady lidé přistupují. Už se těším, až si dám doma mango s červeným pepřem – recept, kterej zvládnu i já a chutná to naprosto geniálně. Na povinně dobrovolné cestovatelské přednášce jsem to rodině připravila a chutnalo i jim 😊.

Ale zpátky do okolí Kampotu, konkrétně do bokhorského národního parku, který je součástí sloních hor. Nejzajímavější je tady asi „město duchů“ – francouzští kolonialisté měli hodně velký oči, vybudovali tu obří hotelové komplexy, ikonický casino a dokonce i křesťanský kostel a všechno tu teď chátrá a zeje prázdnotou. Z casina je údajně hotel, i ho najdeme na bookingu, ale asi bych ubytování nedoporučovala, má to takovej Shining vibe – úplně tady vidím Nicholsona se sekerou.

Pak je tu dost buddhistických chrámečků, obří socha a spousta zákeřných opic, jak jinak. Kačka se snaží ulovit kešku, za pomoci velmi akčního tuktukáře, který teda vůbec nechápe, co má hledat, ale nic nenajdeme. Výhledy jsou tu ale parádní, je vidět až na vietnamský Phu Quoc, takže taková vzpomínka na naše vietnamský putování. Jo a samozřejmě se ukázalo, že pošta v sobotu moc otevřeno nemá, takže klasika, hodim to poslední den, tak třeba na dalším tripu…

Kep – pan krab (na talíři) 

Po super snídani - lívanečky s marmeládou z dračího ovoce se vydáváme do sousedního, menšího města Kep. Jeho věhlas je založen na lovu modrých krabů. Socha obřího kraba čnějícího z moře nás nenechá na pochybách, jestli jsme správně. Vydáváme se do útrob lokálního trhu. Paní nám hned dává ochutnat smažené krabíky, sledujeme ten mumraj okolo, já tyhle místa prostě miluju, tolik různých lidí, co se spolu baví, pokřikuje na sebe, okolo barevný jídla, vůně… Zkoušíme krevety a něco jako bramborák. Celou návštěvu zakončíme v restauraci, Kačka po instruktáži zkušeně drtí krabí krunýře, já si dávám krabí amok a jako dezert vanilkovou zmrzlinu s červeným pepřem (další věc, co si doma musím udělat, abych si tenhle vejlet připomněla). 

Zpátky v Phnom Pengu

Moc se nám nechce, ale vyrážíme zpátky do hlavního města. Na poslední noc jsme zvolily fancy ubytko v centru, trochu se divím, že nás tam v těch zpocených outfitech a krosnama pustili, ale chovali se k nám strašně uctivě, jako ostatně všichni všude.

Život města je na nás po tom cestování dost intenzivní, ale snažíme se aklimatizovat. Vyrážíme k paláci, pak se touláme uličkami, moderna se tu mísí s tradicemi, postupně tomu přicházíme na chuť.

Ráno se necháme odvézt k paláci, máme v plánu prohlídku, ale král zrovna kraluje, tak je pro turisty zavřeno. Trochu se bojím, abychom se dovnitř dostaly, pár tuktukářů postávajících kolem říká, že v jednu po obědě se otevře, tak uvidíme. Přejíždíme tedy do muzea genocidy, který je v prostorách bývalé základní školy, která byla používána jako věznice. Audio průvodce nám při prohlídce popisuje hrůzy, které tu Rudí Khmerové páchali. Zážitek docela silnej. Jdeme to trochu rozdýchat na dobrý jídlo, to tu nikdy nezklame. A pak se trochu nervózně vydáváme zpět k paláci a hurá, je otevřeno! Komplex je teda impozantní, všude zlato, sochy a buddhové, hlavně jak bylo zavřeno, nikdo tu není, máme celý místo skoro pro sebe. Ještě stihneme navštívit pár marketů, kde usmlouváme suvenýry, chrám na kopci a pak zpět na hotel, kde máme v úschově batohy. Naštěstí není problém hodit sprchu u hotelového bazénu a relativně čistý vyrážíme hustou dopravou na letiště. Návštěva salonku nesmí chybět, takže se před cestou ještě najíme a napijeme – jídelně dominuje perníková chaloupka, tu bych tu teda nečekala, ale připomínka toho, že se domů do Pardubic vlastně i trochu těším…

Závěrem 😊

Tak jo, článek jsem chtěla udělat stručnej, aby děda a Andy (čau kluci) a já tak za pět let (čau žábo, doufám, že seš pořád na tripu), toho neměli moc. Vlastně ještě čau babi (babička tatecká, vášnivá čtenářka, která blog objevila teprve nedávno, dala na jeden zátah všechny články). S tou stručností to úplně nevyšlo, ale těch zážitků a hlavně pocitů, který já bohužel na papír neumím hodit je strašně moc.

Kambodža mi dala mnohem víc, než jsem si dokázala představit. Nechápu, že turismus je tady oproti sousedním státům tak malej (i když díky bohu za ty dary 😁). Má toho tolik co nabídnout. Příroda, zvířata, historie (ta krásná i ta mrazivá, na kterou by se ale nemělo zapomínat), památky, kultura, JÍDLO, který je pestrý a strašně dobrý, ale hlavně Khmerové. Lidi v Kambodže si mě získali, vždycky se nám snažili pomoct, usmívali se, povídali si, i k sobě navzájem se chovali uctivě – obecně jihovýchodní Asie je tímhle přístupem známá, ale tady to je doslova hmatatelný. No, každopádně po návratu všechny jenom zajímalo, jak chutná tarantule. Jo a moje představa, že když sním pavouka, že se jich už nebudu bát, byla taky lichá. Díky i Kačce a Terce – kam vyrazíme příště? Nedal by si někdo tequilu? 😁

PS: ten název článku je modifikací Praha - není jenom most a hrad, ale moc lidem to nedošlo, i když jsem to rapovala... 😁