Před cestou

Udělaly jsme si itinerář, bookly i nějaký ubytka se zrušením bez storno poplatku a skočily pro mezinárodní řidičák, kterej tu je potřeba. No a na to nejdůležitější bych málem zapomněla – ještě zarezervovat auto (5554Kč na 6dnů včetně příplatku za druhýho řidiče). K tomu je třeba kreditka, zrovna lidi před náma ji neměli a museli shánět velkej obnos hotovosti, co tam nechají jako depozit. Na letišti jsme všechny naše věci narvaly do jednoho zavazadla k odbavení a jedem. 

Jak jsme chtěly řadit a první zastávka – Berat

Na letišti kupuju simku (400Kč) a přes ulici už svítí logo autopůjčovny – slečna nás vede na obří parkoviště, mizí mezi auty a za chvilku na nás nadšeně troubí červenou Kiou Stonic: „Good neeeeews, you will get this one, its automatic!“ – no tak to ani omylem, kámo, dej nám řadící, my tohle neumíme… Slečna myslela, že nás potěší a teď nechápavě kouká. Tak jí teda říkáme, ať nám ukáže, jak ta páčka funguje, dá nám minutový školení (co znamená N jsme si googlovaly asi čtvrtej den, naštěstí jsme nepotřebovaly). 10minut. Tak dlouho nám trvalo, než jsme zjistily, že automat je nejlepší věc 😊 Týhle situaci jsme se smály celou cestu – hlavně při každým stoupání do serpentýn nebo kličkování ve městech. A pořád jsme si říkaly: Proč jsme chtěly řadit?! 😊 Já už třeba řadit nechci nikdy v životě! Jelikož mě opouští Čenda, psala jsem bráchovi, že chci automat (update: Oláfek má šaltrpáku, když máte rozpočet na auto jako já, výběr to dost omezí…) 

Přijíždíme do Beratu, naše první zastávka a za mě asi nejlepší. Menší, útulný městečko s krásnejma uličkama, domečky naskládaný v kopci jak lego (UNESCO ne náhodou). Je to jedno z nejstarších měst v Albánii a celej ten historickej šmrnc na vás dýchne hned, jak vystoupíte z auta... Koukám na mešitu a říkám si, jestli bude budíček – ale Albánci, ač převážně muslimové, tu víru úplně nehrotěj a za celou dobu slyšíme jen jednu modlitbu. Náboženství si tu spolu koexsistujou a ve veřejnym prostoru se jim moc nedostává – velkou roli hraje minulý režim, kdy náboženství bylo zakázané a Albánie byla oficiálně vyhlášena jako ateistický stát.

První večer jsme se prošly uličkama, ochutnaly nějaký tradiční jídla v „Grandma’s Kitchen“, kde jsme se cejtily fakt jak u babičky na večeři – bezva autentickej zážitek, super výhled a dobrý jídlo. Na promenádě jsme to ještě spláchly aperolem, což podtrhovalo italskej vibe, kterej Berat má (za což teda tak trochu můžeme „poděkovat“ Mussolinimu).

Jednoznačnej highlight je pevnost – Kalaja e Beratit – ta se tyčí na kopci nad městem a rozhodně doporučuju si na ni vyšlápnout. Je to jedna z mála pevností, kde lidi pořád normálně žijou – v těch starých kamenných domech se prostě normálně vaří oběd, věší prádlo a zdraví turisty. Uvnitř hradeb najdete i několik krásných pravoslavných kostelů. Z vrcholu je parádní výhled na celé město, řeku Osum a klasický panorama "tisíce oken", podle kterých se Beratu taky přezdívá. Z kopce jsme se nějakou cestou – necestou dostaly ještě k dalšímu kostelíku. 

Nádech antiky a Vlora

Druhej den jsme se vydaly na další štaci – tentokrát přes Appolonii, což je archeologický park, který byl v antických dobách jedno z nejvýznamnějších měst na západě Římské říše. Tady to vypadá jako taková skrytá perla, protože zatímco v hlavních turistických destinacích to může být trochu narvaný, tady máte spíš ticho a klid, což tomu dává ještě víc kouzla. Appolonie byla původně řecká kolonie a později se stala důležitým římským městem. Nejslavnější stavba je určitě chrám Apollona, který dal městu jméno. Procházet se mezi těmi starými sloupy a nechat si dýchat tu historii je fakt zážitek. Odpoledne pak přijíždíme do Vlory – na koupání to úplně není, tak se alespoň dobře najíme a vydáme k ostrůvku Zvërnec, na který se dostaneme po mole. Trochu fouká, na mole probírá nějaké focení nevěst a doprovází nás pár místních čtyřnohých průvodců. Zajedeme i do centra, kde toho k vidění moc není, náměstí vlajky, které odkazuje k vyhlášení nezávislosti v 1912 (můžete hádat, co na tom náměstí je) a pak projdeme moderní barevné uličky. 

Cesta je cíl, nejlepší pláž a Himara

Dneska se fakt smějeme tomu, že jsme si myslely, že budeme „řadit“ – čeká nás ikonická horská cesta přes národní park Llogara, plná serpentýn, nahoru a dolů, výhled za výhledem. Krajina je jak z dronu – moře, hory, nekonečno. Zastavujeme několikrát, protože „tohle si prostě musíme vyfotit“. Dojíždíme na albánskou riviéru – kolem se začínají objevovat útulný městečka, výhledy, malý kostelíky a první pláže s mořem tak modrým, že si říkám, jestli to trochu nepřepískli s filtry. Míříme na pláž Gjipe, která je schovaná v údolí mezi skalama, a nedá se tam dojet autem, takže nás čeká i menší trek. Odměnou je klid, krásná příroda, málo lidí a slunečník s dvěma lehátky, který si pronajmeme a kde si dáváme totální chill.

Můj nos začíná chytat odstín rajčete, takže je nejvyšší čas zabalit to a přesunout se do Himary – další zastávky na riviéře. Po cestě ještě stavíme v Dhermi, malé vesničce s ikonickým bílomodrým kostelíkem. Koupání už bylo dost, tak se vydáváme do Staré Himary a šplháme na hrad (respektive jeho pozůstatky), kde jsou zas dechberoucí výhledy. Kamču ale zajímá hlavně místní kočičí gang – jedno kotě dokonce pronásledovala tak urputně, až jsem ji na chvíli ztratila z dohledu 😁.

Ubytujeme se a večer jedeme do taverny Velco, kde se konečně věnujeme tomu, co nám jde nejlíp... Kamča řídí, takže já si dávám pivo Korça a už můžu oficiálně potvdit: nejlepší albánský pivo. 

Přes Butrint do Ksamilu

Vyrážíme ráno, čeká nás další nabitej den. První zastávka je Porto Palermo, což je trojúhelníková pevnost. Městečko Queparo nás zase naláká na krásnou promenádu podél pláže a ledový kafe, trochu se zdržíme v koloně za stádem oveček a pak se vydáváme k našemu nejjižnějšímu bodu na mapě – Butrintu. To je další archeologický park, kde jsou hezky zachovalé antické památky. Je trochu horko, ale poctivě ho celý projdeme. Na noc zůstáváme v Ksamilu, takže stihneme i něco z místních pláží. Za mě teda Ksamil je taková ta klasika „insta vs reality“ – pěkně nafocený a líbivý, ale realita je trochu jiná. Moře je skvělý, ale lehátka jsou strašně nahňácaná, takže to úplně nenaplní moje očekávání. Na pláže máme i tak jen omezený čas, takže to zas tolik neřešíme. Co mě ale fakt potěšilo, je místní jídlo – to mě nikdy nezklame. Na večeři jdeme do The Mussel House, který je kousek na mole u Butrintského jezera. A to je teda zážitek – všechno je čerstvý a voňavý.

Gjirokastra a modré oko

Ráno hodíme batůžky do auta a vyrážíme. První zastávka je Modré oko, jedna z nejnavštěvovanějších atrakcí v Albánii, ale rozhodně stojí za to. Je to pramen, který zde vyvěrá do tůně a díky několika odstínům modré připomíná lidský oko. Kolem je zase milion odstínů zelený, takže si procházku užíváme, ani nám nevadí, že spadlo pár kapek. Pak se přesouváme do dalšího útulnýho městečka, do Gjirokastry. Uličky, kamenná dlažba, specifická osmanská architektura – tyhle městečka s duší u mě vždy zabodujou 😊. Navštívíme tu hrad, centrum, starý bazar, pár vyhlídek a samozřejmě i restauraci, kde si objednáváme několik pokrmů, který si společně vychutnáme (několik = skoro všechny).

Saranda

Road trip se blíží ke konci, tak je na čase trochu zvolnit, v Sarandě bookujeme dvě noci a po příjezdu z Gjirokastry stíháme ještě koupačku kousek od ubytování. Projet ucpaným centrem byl trochu oříšek, asi nejhorší doprava v Albánii, ale Kamča to zkušeně zvládla. Večer vyrážíme na pobřežní promenádu, kde jsme si vybraly restauraci. Projdeme se a den zakončíme aperolem. Další den máme vyloženě válecí plážovej. Našli jsme odlehlejší Mango beach, kde je míň lidí, lehátka dodržujou odstup a celkem fajn obsluha. Večer zjišťuju, že jsem některý části těla nenamazala moc poctivě, ale jinak bezva den, kterej zakončíme v taverně na pobřeží.

Tirana za 24 hodin (a úplně to stačí)

Cesta zpět nám docela uteče, vrátíme auto, ubytujeme se, najíme (carpaciio z chobotnic? Prosim přidat!). Máme před sebou ještě 24 hodin. To je docela málo, ale na Tiranu to bohatě stačí, což jsme tušily už při plánování, ale nechtěly jsme riskovat příjezd na letiště odněkud z jihu v den odletu. Takže jsme prošly všechno, co Tirana nabízí a s ostatními turisty se potkaly v barový čtvrti na happy hours, což je chytrý, protože jinak se tam fakt moc dělat nedá 😊. Abych teda městu nekřivdila, tak Skanderbegovo náměstí bylo fajn, vylezly jsme na věž, v okolí jsou všechny zajímavosti včetně muzea Bunk’Art. Najdete tu pár fakt krásných mešit. Západ slunce jsme pozorovaly z Pyramidy, kterou tu postavili za éry socialismu.

Ráno jsme si vychutnaly poslední snídani na terásce hostelu, ještě se prošly v parku okolo jezera a pak už byl čas na přesun na letiště.

Orgány máme, zážitky taky

Tenhle road trip hodnotím 9,5/10 😊 Albánie je skvělá země, která má co nabídnout, a i když tu turismus vzkvétá, není to nějakej extrém (taky jsem turista, že jo…). Jet na sever do hor by bylo asi divočejší, to si ještě nechám na seznamu na příště, stejně jako Ohrid. Kamča má všechny orgány, jen doufám, že v tašce nepašuje žádnou kočku… Albánci byli milí, viděly jsme od každýho něco, za mě asi nejlepší Berat a Gjirokastra. Jídlo, mix středomořský a balkánský kuchyně, jsme si hodně užívaly. Ksamil a Saranda jsou takový ty dovolenkový destinace, pokud chcete do Albánie na pláž, zvolila bych nějaký klidnější místečka na Albánský riviéře trochu severněji, kde je klídek a útulno.