Za přírodou Nového Zélandu

Přípravy

Pomalu jsme začali chystat itinerář naší cesty. Ačkoli to bylo bezprostředně po nákupu letenek (půl roku před odletem), na některé věci už bylo pozdě - vícedenní treky, kde je potřeba si zarezervovat ubytování v horských chatách, byly už obsazené. Vše ostatní jsme zvládli víceméně bez problémů:

• plán cesty: rozhodně chceme objet oba ostrovy, plánujeme trasu, vybíráme, co stojí za to vidět a co budeme muset oželet.

• rezervace campervanu: rozhodující byl poměr ceny a výkonu. “Selfcontained” vany, tedy s vlastním záchodem, mají mnohem větší možnosti, kde mohou kempovat, což se dost projevuje na ceně. Na druhé straně levné kombíky mi na měsíc připadaly hodně nepraktické. Rozhodli jsme se pro campervan, konkrétně Mazda Bongo, který se na měsíc stal naší střechou nad hlavou. Součástí je kuchyňka a postel = jídlo a spánek, to mi ke štěstí stačí. Rezervaci jsme zařídili u http://www.rentalcarvillage.com/. Celkem nás Bongo vyšel na 45. 000,- Kč (pronájem na měsíc, plné pojištění - přece jen je v plánu, že budu řídit i já, extra lednička a stolek se židlemi). Nutno dodat, že v době našeho pobytu nebyl úplně výhodný kurz a od toho se odvíjel i přepočet cen.
• rezervace trajektu: když jsme měli naplánováno, kdy a kam se chceme podívat, koupili jsme si zpáteční jízdenku na trajekt. Mezi severním a jižním ostrovem přepravují společnosti Bluebridge a Interislander, levněji vycházel první zmíněný, takže jasná volba.
• DOC pass (permice do kempů): na NZ se nesmí spát, kde vás napadne, jako to jde například v Norsku. Je třeba využívat kempy a nebo kempovací místa (v podstatě louka s wc). Většinu těchto míst spravuje Department of Converzation (DOC) - některé jsou zadarmo, většina se ale platí. Cena se odvíjí od lokality, zařízení atd (5-20 NZD). Lze si zakoupit DOC pass, což je něco jako permice do těchto kempů, kterou se stačí prokázat. Stojí 20 NZD na osobu na týden, což ušetří v podstatě až 70% nákladů. Využili jsme tuto možnost na celý pobyt. Překvapilo mě, že drtivá většina turistů této možnosti nevyužívá a každou noc zvlášť platí v samoobslužných boxech - to pak kontrolují rangeři. Velice nápomocné nám byly aplikace CamperMate a Rankers Camping NZ, kde jsme si vyhledávali kempovací místa podle hodnocení, dostupnosti atd.
• vstupy: hlídali jsme slevy na bookme.co.nz (něco jako náš slevomat) a ukořistili jsme zlevněné vstupenky plavbu po Milford Sound, Kiwi House, trip na kajacích. Potom Michal našel slevový kupón v časopise Arrival na Waitomo Caves. Hobitín jsme koupili za plnou cenu, což bylo vše, co jsme měli koupeno dopředu.

Let a obávané kontroly v Aucklandu

Co si budeme povídat, představa tolika hodin v letadle mě budila ze sna snad celý půl rok. Bojím se létání, protože popírá všechny poznatky, které jsem si odnesla z fyziky (no, jedničky jsem zrovna neměla, ale i tak…). Nejdříve s Lufthansou do Frankfurtu, tam pak pět hodin čekání a následoval let s Thai Airways do Bangkoku. Desetihodinový let docela utíká, máme celou trojku sedaček pro sebe, docela dobré jídlo, víno a ve filmotéce mají Channinga Tatuma i Ryana Goslinga 😊. V Bangkoku následuje další pětihodinová čekačka a konečně let do Aucklandu, což je dalších jedenáct hodin.

Při přípravách jsme prošli mnoho webů a většina z nich doslova strašila přísnou letištní kontrolou. V letadle jsme vyplnili příletovou kartu a teď se blížíme ke kontrolám, které by na nás podle všeho neměly nechat nitku suchou. Všude jsou cedule upozorňující, že je poslední možnost vyhodit zakázané věci (ovoce, ořechy, maso...) do koše. Pak už stojíme ve frontě na pasovou kontrolu, kde se paní akorát ptá, co chceme navštívit. Pokračujeme dál, očuchá nás bígl, drogy nenašel, tak už zbývá jen biosecurity check, čehož se obávám nejvíce. Nejdříve se nás pán ptá, jestli máme stan a čisté boty a jaké vezeme jídlo. Vysvětluji, že si vezu proteinové tyčinky a protein v originálních sáčcích. Potom ho zajímá, jestli máme nějaké léky na předpis. Odpovídám, že ne, což byla lež jako věž, ale to mi došlo až venku. Zavazadla projedou rentgenem a ocitáme se v hale. Všechno šlo hladce, až se nám nechce věřit, že jsme tím tak v pohodě propluli. Zélande, tak jsme tady!!!

Na letišti kupujeme simku “for travelers” (24 NZD - 1GB, 100 min) a hned před halou naskakujeme do busu, který staví před naší autopůjčovnou, kde už na nás čeká Bongo. Na čelním skle je příhodná cedulka “keep left” - no, snad si s jízdou “v protisměru” nějak poradíme. Zastavujeme v Pack´n´save, jednom z levnějších marketů a plníme košík zásobami. Dotankujeme nádrž a vyšťavení z nekonečného letu parkujeme v nejbližším DOC kempu.

Hobitín, Waitomo a ptáček Kivi

Je čtvrtek (2.3.). Někdo podle mě ukradl středu. Ať se snažím jak se snažím, vůbec mi to nevychází… Vstáváme v 6.00(!) a vyrážíme na návštěvu k Frodovi. Na parkovišti je jen pár aut a v okolí mlha. Průvodkyně Beth nás ale ujišťuje, že za chvilku bude sluníčko. Autobus nás veze do Kraje, Po cestě nám z DVD popřeje Peter Jackson, ať si návštěvu užijeme. Doprovází ho ústřední filmová melodie, která mi pak zní v hlavě ještě večer. Je tu spousta hobitích domečků - mají různou velikost - u malých se natáčelo s Gandalfem a u velkých s hobity, aby byly zachovány proporce. Scény se západem slunce se ve skutečnosti natáčely při východu, brzy ráno. Je tu spousta detailů, jako mini oblečení na šňůře, jídlo, zahrádky se zeleninou nejsou jen na oko, ale opravdu tu vše pěstují - místo hobitů tu pobíhá několik zahradníků… Sluníčko už peče a my se osvěžujeme v hobití hospůdce pivem.

Další zastávka jsou Waitomo Caves. Tak atmosféra tady mě úplně dostala! Nejdříve procházíme jeskyněmi, obdivujeme nějaké ty stalaktity atd… Ale potom přijde to hlavní. Nastupujeme za absolutního ticha a tmy na lodičku, která se pohybuje tak, že stojící paní na přídi ručkuje po lanu upevněném nad námi. Celá jeskyně vypadá jako noční obloha. Za tento úkaz mohou larvy speciálního druhu světlušek, které na světlo lákají hmyz (lákají tedy i turisty, ale ty na rozdíl od hmyzu nepožírají). Fotit se nesmělo, fotku jsem stáhla z internetu…

Ještě jsme stihli návštěvu nedalekého Otorohanga Kiwi House & Native Bird Park, což je neziskovka, která se zabývá ochranou přírody a vzděláváním v této oblasti. V Parku je mnoho druhů ptáků, ale hlavně se také starají o dva kivi. Jelikož to jsou noční ptáci, tak mají v noci den a jdou spát a ve dne se jim imituje noc, aby se na ně návštěvníci mohli podívat. My se zúčastnili krmení s přednáškou. Dozvěděla jsem se hodně zajímavých informací. Kivi jsou hodně teritoriální, což bylo vidět i při krmení. Slečna si musela vzít montérky, když šla ke kivimu do výběhu, hned po ní vyběhl a snažil se ji doslova vyštípat. Když odešla, pět minut běhal dokola a kontroloval, jestli je čistý vzduch, potom teprve šel lovit červíky. Také to je jediný druh ptáka, který má nozdry na konci zobáku (aby ty červíky pěkně našel)...

Pak už je čas najít kemp, dnes máme placený, soukromý - za 10 NZD/osoba, na čemž je nejhezčí, že se osprchujuuu!

New Plymouth a Mount Egmont   

Příjemné městečko New Plymouth leží na západě severního ostrova. Prošli jsme si centrum a pobřežní kolonádu. Město je plné parčíků a zahrad, ale naším hlavním cílem je dominanta nedalekého národního parku Egmont National Park - sopka Mount Egmont, neboli Maunga Taranaki. V současné době se běžně používají maorské názvy, které mi přijdou o dost kouzelnější. K většině míst se také váží maorské legendy, které se mi moc líbily. Taranaki je horský bůh, který sem prchl před ostatními bohy…

Blížíme se k sopce, tedy alespoň k hordě mraků, v kterých je někde ukrytá. Vysoká je přes 2500 metrů. Parkujeme poblíž infocentra, balíme raneček a vzhůru vzhůru. Za pět minut už jsem zpocená až na zadku, do toho začíná vykukovat sluníčko (spálený krk a rameno) a mraky se protrhávají. Rozhled je čím dál tím krásnější a mám pocit, že je vidět snad celý ostrov. Nahoře je chladněji a docela fouká. Dohání nás další mrak, je na čase vyrazit zpátky.

Přesun na “jižák”

Trajekty jezdí z hlavního města, z Wellingtonu. Check in máme v sedm ráno, takže městem jen profrčíme do přístavu, kde pak čekáme na nalodění a snídáme. Samotná cesta trvá přes tři hodiny, wifi na trajektu moc nejede, tak si čteme průvodce a plánujeme další cesty. Když pak projíždíme zátokami na jižním ostrově, stojíme na horní palubě venku a fotíme. Výhled nám bere dech… Cesta utíká a zanedlouho už vyjíždíme v Pictonu na pevnou zem.

Večer v kempu mám políčeno na noční oblohu. Po večeři si vše nachystám a jdeme spát, budík mám nastavený… Z fotek ale nic nebylo, kromě toho, že jsem pěkně vymrzla.

Abel Tasman National Park

Nejmenší novozélandský park, který je plný zlatavých pláží - tak to je něco pro mě. Především je to místo, na které dopadá nejvíce slunečních paprsků za rok. Proto je také v okolí mnoho vinic. Sluníčko + moře + víno = tak tohle je ráj! U městečka Motueka se převlékáme do plavek a mažeme padesátkou (nepomohlo to). Následuje přesun na pláž, kde už na nás čeká naše průvodkyně. společně s dvěma Němci a Belgičany vyrážíme na mořské kajaky. Nejdříve přichází nácviky na suchu, jak se správně poprat s tou neoprenovou krytkou a tak. Objíždíme kolem pobřeží, prozkoumáváme zátoky i podmořský život. Hlavní zastávka je u Split Apple Rock, obřího kamene, který je rozpůlený. Opět se k místu váže legenda. Bůh moře a bůh země bojovali o to, komu patří obří vejce, co tam nechal nějaký velký pták, než zmizel. Přetahovali se, až vejce prasklo a zkamenělo, bohové pak o něj ztratili zájem…

Odvážně se rozhodnu pro opalovačku pod ozonovou dírou. Pak vyrážíme na procházku. Je tu pestrá příroda a všude je slyšet mnoho různých ptáčků, tedy za doprovodu všudypřítomných cikád.

Nelson Lakes National Park

Nejznámější z místních ledovcových jezer jsou Rotoiti a Rotoroa, za kterými se tyčí zasněžené vrcholky Alp.

Do kempu u jezer jsme přijeli docela pozdě večer, vylezli jsme z Bonga a ve vteřině kolem nás byl neskutečný houf sandflies, což jsou mušky, které štípou jako komáři, ale jsou menší a nebzučí… Takže jsem to jistila zevnitř, zatím co Míša vařil venku. Večerní zábava byla pozorování přijíždějících aut - stejný scénář jako u nás: vystupuje bandička v kraťasech, divoce mává rukami, úprk do auta…

Ráno vyrážíme na treky kolem jezera. Nejdříve jdeme pěknou džunglí k vodopádům, příroda je tu zase úplně jiná. Samotné vodopády mě zase tolik nenadchly. Potom vyrážíme na druhou stranu podél jezera. Tam jsem trochu zapadla do bahna, když jsem si chtěla vyfotit černý labutě. Ty ještě uletěly, než jsem se vyhrabala ven, takže je mám jen z dálky.

West coast!

Ve Westpointu dokupujeme zásoby jídla i benzínu a vyrážíme po hraně západního pobřeží na jih. Výhled je celou cestu dokonalý. Vlny se lámou o útesy kousek pod námi, všude skály a džungle. Nejvíce se mi tady líbily asi pancake rocks (už jen ten název, hmm 😊).

Tyto skály vznikly postupným procesem eroze za působení chemie, kdy vznikaly různé vrstvy, které jsou na sobě a připomínají můj milovaný lívancový komínek. Vlny se lámou v jeskyních a vodní tříšť stříká nad skály za doprovodu mohutného burácení.

Ráno mě budí déšť, lépe řečeno slejvák. To jsou tedy vyhlídky - takové počasí v kombinaci s ledovci, kam máme namířeno, zábava zaručena... Balíme se, aniž bychom vylezli z auta, popojedeme k WC a umývárkám. Po cestě nás odchytává DOC kontrola, takže moje představy rangerů á la Yellowstoneský park se rozplývají. Kontroluje nás maličká důchodkyně v pláštěnce. Pár kiláčků za kempem už je sluníčko, zastavujeme na odpočívadle, odkud létají vrtulníky na prohlídky ledovců. Na snídani. Na vrtulník se můžeme leda tak koukat…

První ledovec se jmenuje Franz Josef. Cesta je celkem dobrá, turistů tu moc není. Já tedy po pravdě nejsem fanoušek ledovců. To už jsem zjistila v Norsku. Franz je větší, než ty norské, co jsme navštívili. Druhý ledovec je Fox. Ten je o dost menší, ale zase jsou kolem pěkné kopce a skalní stěny.

Po ledovcích následuje skvělá odměna v podobě horké sprchy! Už bylo na čase. Vlasy mi v drdolu drží i bez gumičky a vypadlo z nich pár mrtvých sandflies.

Wanaka a Wanaka 😊

Krásné, klidné městečko na pobřeží stejnojmenného jezera. Den jsme zahájili procházkou po dlouhé pláži a parkem, kde rostou obrovské jehličnaté stromy. Prošli jsme i centrum, kde jsme ulovili něco k snědku a následoval výlet - Diamont Track. Kolem dalšího, podstatně menšího jezera se drápeme do kopce (zase to musí být do kopce, proč nemůžeme na trip, kde se převýšení nepřibližuje vzdálenosti cíle). Kompenzuje to ovšem výhled do okolí.

Queenstown a trocha astronomie

Oproti Wanace docela šok. Město, kde to žije. Všude je plno turistů a miliarda cedulí lákajících na všelijaké adrenalinové zážitky. Na Zéland se hodně jezdí za adrenalinem a tady jsme našli asi epicentrum. Každopádně tu odmítám zastavovat. Z auta vylézám až deset kilometrů za touto divočinou v našem kempu. Je děsná zima a fouká, v noci bylo 5°C. Tak jsme si koupili každý za 3 NZD deku. Naštěstí už jsme tak chladnou noc nezažili. Jak vyjde sluníčko, udělá se rychle teplo.

Můj astronomický poznatek

Tak mi to dneska konečně došlo. Celou dobu čekám, až bude nov, abych mohla v noci fotit hvězdy. Měsíc je ve tvaru C, tak si říkám, že to bude už brzy. Dnes jsem na něj koukala a on vůbec necouvá! U protinožců je to obráceně, což má svoji logiku, ale vůbec mě to nenapadlo 😊.

Milford Sound

Jsme na břehu jezera Te-anau, které je jedno z největších a nejkrásnějších na jižáku. Koukáme na západ slunce za horami na protějším břehu a plánujeme cestu k Milford Sound, což je jedno z míst, na které se hodně těšíme a v podstatě takhle na jih jedeme hlavně kvůli tomu. Na bookme jsme si v mekáči na wifi koupili lístky na loď.

Blížíme se po Milford Road k cíli - samotná cesta je podle průvodce zážitek se spoustou pěkných míst. Zastavujeme u Mirror Lakes, v kterých se zrcadlí hory a na pár vyhlídkách. Je tu i několik treků - my jsme si vyhlédli cestu Marian Lake. Zase je to do kopce, ach jo. Ke konci už docela reptám, ale pak se stromy rozestoupí a vykoukne na nás průzračně čisté jezero skryté mezi horami a já jsem opět nadšená a na úmornou cestu po kořenech stromů a kamenech rychle zapomínám. Může se tu koupat, ale do vody se odváží jen Kanaďanka a dva Slovinci, ostatní jen po kotníky. Odpočíváme a svačíme a vydáváme se na cestu zpět. Ještě jsem se snažili vyfotit papouška Kea, který je moc chytrý a pěkný a také schovaný. Na ceduli píšou, že si máme stavět třeba pyramidu z kamínků, že se přiletí kouknout, ale evidentně ho moje architektonické znalosti moc neoslovily (druhý den jsme papoušky viděli, ale nebyl čas na focení, museli jsme na loď).

Přespíme v nejbližším kempu k Milford Sound a ráno vyrážíme do přístavu. V 9:55 nám vyjíždí loď. Milford Sound je nejznámější a nejoblíbenější fjord oblasti Fiordland. Dlouhý je přibližně šestnáct kilometrů a lemují ho vysoké hory a skalní stěny s vodopády. Maoři ho nazývají Piopiotahi (osamělý drozd) a stvořil ho jeden bůh, kterého odvolali dřív, než tudy prorazil cestu do vnitrozemí. Po cestě vidíme i několik míst, kde bydlí lachtani. Dostaneme se až na širé moře, kde se loď otáčí.

Mt. Cook, Taupo a Pukaki

Ráno nás v kempu u trosek hotelu budí déšť. Snídáme v autě, pak fotíme trosky a vyrážíme na cestu. Dnes tomu evidentně neujedeme. Zastavujeme u jezera Pukaki, které je krásně zbarvené díky úlomkům kamene (“ledovcová moučka”). Chvilku se tu kocháme v okolí, potom se rozhodneme “zabít” deštivý den ve Twizelu, kde si ve veřejné prádelně pereme a pak si skočíme na kafe a wifi. Pokračujeme k dalšímu jezeru, Ohau. Fouká, že to cloumá celým autem. A my koukáme na film a čteme si knížku (chtěla jsem se koukat na romanťák, ale místo toho pustil Michal Revenanta, co na to říct…). Další den se počasí nechce umoudřit, tak si zajdeme na pizzu. Jestli bude hnusně více dnů, asi přijdeme na buben 😊. Odpoledne už je lépe, vyrážíme na procházku.

Konečně je pěkně a my se blížíme k nejvyšší hoře Nového Zélandu, Mt. Cook (Aoraki; 3754 m). Svítí sluníčko a je pěkně teplo. Hned se jdeme projít jednou cestou ke Kea Pointu, konečně něco víceméně po rovině. Všude kolem nás jsou zasněžené hory. Další výlet je k Red Basin, červeným jezírkům. Celá cesta je po schodech do kopce a zdá se nekonečná. Tentokrát trochu nadává i Míša, to už je co říct. Jezírka tedy nic moc, mají být zbarvená řasou, ale moc to nevyniká. Je odsud vidět ale celá vesnička i hory. Pod Mt. Cookem jsem se vydali ještě na jednu cestu Hooker Valley Track. Po cestě je několik visutých mostů a cesta končí u ledovcového jezera. Zrovna jsem i na horách viděla, jak se utrhly menší sněhové laviny. Míša to neviděl, tak mě nutil tam čekat, než nějakou také zahlédne. Asi čtvrt hodiny stál jako socha s goučkem v ruce a mumlal nějaká zaklínadla, pak ho to naštěstí omrzelo.

Okolí Mt. Cooku je nejlepší pro pozorování hvězd, není tu žádný světelný smog, za to je skoro úplněk a mraky, takže zase nic.

Další zastávkou je jezero Tekapo, které je oblíbenou turistickou zastávkou, což je dost znát, ale jezero je krásné. Zastavujeme u fotogenického kostelíku a procházíme se po pobřeží. Následuje kafe a wifi. Co mě tedy nejvíc zaujalo je “chytrý záchod”. Všechno tu je na senzory (i toaleťák). Záchod vám přesně odpočítává přidělených pět minut a popřeje vám pěkný den, no, docela jsem se pobavila. Dnes opět soukromý kemp se sprchou, krása (jen 8,5 NZD/os).

Christchurch

Třetí největší město na Novém Zélandu bylo v letech 2010 a 2011 poničeno rozsáhlými zemětřeseními a dodnes to je velmi patrné, proto má město zvláštní atmosféru - spousta opravených budov, rozpadlá katedrála i nákupák postavený s kontejnerů, které se tenkrát staly symbolem zemětřesení. Ale je tu vidět, jak se lidé dokázali znovu postavit na nohy. To dokazuje i narychlo postavený kostel “Cardboard Cathedral”. Procházka v moc pěkném parku s botanickou zahradou a přejíždíme na pláž. Ta je hodně oblíbená surfaři. Docela tu fouká, ale jinak je pěkně (surfaři!!!).

Blenheim a víno

Přejíždíme pomalu zpět na sever. Našli jsme krásný kemp v zátoce White Bay. Odpočíváme a procházíme okolí. Už po cestě sem jsme viděli spousty vinic. Jsem nadšená 😊. Je tu teplo a krásně, večer sedíme venku a konečně se mi poštěstilo zkusit si vyfotit oblohu. No, chce to ještě vypilovat, ale alespoň jsem si to zkusila. Ráno si dáváme Mc wifi, Mc palačinky a Mc kafe, abychom se koukli, kde se dají půjčit kola. Všechno je docela drahé, nakonec vybíráme za 30 NZD/os/den. Pán nám dal kola, helmy a slušivé vestičky, ale hlavně mapu s vinařstvími a pár tipů. Nemám ráda kolo, ale tenhle výlet si užívám neskutečně. První zastávka je v rodinném vinařství, kde se hned s paní someliérkou docela zapovídáme. Heslo je hlavně nepřepálit začátek, což už v druhém vinařství porušujeme a rovnou si objednáváme celou paletu vzorků, kterou si vychutnáváme na sluníčku. Nejlepší vína mi přišly ve vinařství Framingham. myslím, že jsme toho stihli objet opravdu dost. Dnešek jsem si vážně užila.

Te Papa

Budíček v 5.00 a vyrážíme směr přístav. Cesta trajektem zpět na severní ostrov je o poznání divočejší, než před čtrnácti dny opačně. Docela to houpe, nemůžu si ani číst, ale špatně se mi nedělá.

Ve Wellingtonu se hlavně chci podívat do Te Papa, muzea Nového Zélandu. Tady by se dalo trávit hodiny a hodiny. Muzeum je hodně moderní a interaktivní. Zkusili jsme si tu zemětřesení, dozvěděli se hodně o přírodě i kultuře, příjezdu Maorů na kánojích z Polynésie... Byla jsem nadšená. Určitě ho budu doučovat všem, kdo budou mít cestu kolem. Vstup zdarma, kromě parkovného.

Mordor v Mordoru

Tak jsem se prý dlouho nikam nedrápali, tak proč ne rovnou do Mordoru. Nechápu, jak jsem s tím mohla souhlasit, když moc dobře vím, co to stálo Froda sil (a to ho ještě zpátky vzal obří orel)...

Den dopředu jsme si koupili transfer z hlídaného parkoviště, tedy z cíle, na start. Ještě za tmy jsme dorazili, hodili do sebe pár toustů a s pár dalšími nadšenci nastoupili do mikrobusu, který nás převezl na druhou stranu oblíbeného jednodenního tripu Tongario Alpine Crossing. Cesta je něco přes dvacet kilometrů, převýšení 750 metrů a je rozdělená na několik úseků. První je hodnocen jako pohodová procházka - ano, jsem v pohodě, procházím se a dokonce i usmívám. Pod prvním stoupáním mi úsměv tuhne. Následují schody a první nadávky. V půlce schodů se svlékám z několika vrstev. Schody se pozvolna mění v lávové kameny, které pod nohami smekají - proklínám je, proklínám Michala i zbytek Zélandu, světa a vesmíru. Trochu mě uklidní svačinka a rovinka kolem sopky, to už jsem zase nadšená z výhledu a fotím a najednou se mi tu líbí. To se ale dostáváme k úpatí dalšího krpálu po kamenech, kde jako bonus fouká vítr. Ještě, že mám foto batoh, jinak bych snad někam uletěla (kéž by!). Při přepisování deníku jsem zjistila, že jsem celkem kreativní dlaždič, když přijde na proklínání vesmíru (příklady vynecám). A máme tu další vrchol a krásný výhled na smaragdová, krásně zbarvená jezera, kolem kterých stoupá síra z fumarol. Div netleskám, jaká to je nádhera. Pak přichází sestup po stejných kluzkých kamíncích. To je ještě horší, než do kopce. Dvakrát se válím v prachu a ostrých kamíncích a kloužu se dolů. Míša naštěstí pohotově vyndal z batohu čokoládové sušenky, než jsem se nadechla k dalším nadávkám. Sedíme u jezer a je tu zase pěkně 😊. Pak je to skrz kráter, do kopce, který mi už připadá celkem sympaticky, rovinka, výhledy, zastávka u chajdy a nekonečná kličkovaná dolů. Tady už se jde po cestičce mezi dalšími fumaroly. Cesta je obousměrná a my potkáváme dost turistů v protisměru a já je celkem upřímně lituji. Hlavně slečnu v bílých converskách. Poslední kilometry jsou nenáročným terénem, ale já se sotva vleču.

Po přečtení tohoto odstavce by se mohlo zdát, že jsem lehce labilní a celkem lempl (nebo naopak). Teď přepisuj deník do PC a ptám se Míši, jestli mu přišlo horší Tongario nebo Trolltunga (Norsko) a on mi s úplně vážnou tváří odpověděl, že Tongario bylo v pohodě, že si to užil. No jo, jsem holt holka z Polabské nížiny 😊. Výlet je to trochu náročnější, ale právem se řadí mezi nejoblíbenější treky na severním ostrově. Zpětně se mi to nezdá tak hrozné, jako to popisuji v deníku. Hlavně je to něco úplně jiného, než jsme doposud viděli a právem na seznamu UNESCO. Z vrcholu je vidět i sopka Taranaki, kde jsme byli na začátku, což mi připomene, že čas odjezdu se neúprosně blíží..

Taupo, Craters of Moon a termální koupačka

Celá tato lokalita je také poseta aktivními termálními oblastmi - když zrovna nikde nevidíte stoupat sirovodík, minimálně ho cítíte - oblast zápachu zkažených vajec, vítejte!

Jezero Taupo je největší na Zélandu, rozlohou se rovná Singapuru, jak jsme se dočetli v průvodci. A je to v podstatě sopečný kráter, což se mi opravdu těžko představuje. Roku 186 n.l. to tady bouchlo a zkázu zaznamenali i Římané, což asi dostatečně demonstruje rozměr katastrofy. Obří kráter se zaplnil vodou a Taupo bylo na světě. Maorové mají opět prozaičtější vysvětlení - jejich předchůdce Ngatoroirarango (proto se většinou omezuji na označení jako “jeden bůh” atd, ta jména jsou vážně nad moje síly…) hodil stromem a kam strom dopadl, začala vyvěrat ze země voda a zaplnila celé jezero.

Craters of Moon - další termální zastávka. Toto místo vzniklo po výstavbě nedaleké termální elektrárny, což změnilo ráz krajiny a na planině začal stoupat sirovodík. Tak proč z toho neudělat turistickou atrakci - vstup 8 NZD, ale v infostánku mají nejkrásnější pohledy, tak mám konečně nakoupeno. Ano, moje předsevzetí, že tentokrát je pošlu včas, opět nevyšlo. Předpokládám, že zase budu doma mnohem dříve (ano, byla jsem). Ale opravdu jsou moc pěkné!

Zastavujeme se u vodopádů Huka Falls - výška je pouhých jedenáct metrů, ale průtok vody za jednu vteřinu je neuvěřitelných 220 000 litrů.

Nejlepší zastávka v této lokalitě byla (hlavně pro mě) u Kerosene Creek. Celá lokalita je poměrně komerční a těží z geologické situace, takže je to tu samý Spa, Hot Springs nebo Thermal pools poutač lákající turisty. Dají se ovšem najít i zákoutí, kde si horkých pramenů můžete užít zadarmo v přírodě. A to jsou právě Kerosene Creek. Odbočka z hlavní silnice není nijak značená, za to hodně drncavá. Koukala jsem do zrcátka, jestli nám neodletělo kolo. Po pár kilometrech je malé parkoviště, odkud se vydáváme podél říčky, z které se kouří, až pod malý vodopádek, kde je laguna. Je tu pár lidí, horké, ač smradlavé vody se nemohu nabažit a rochňám se, dokud nemám varhánky snad i na zadku. Díky této koupeli se s námi zápach zkažených vajíček táhl až na letiště, ale rozhodně to stálo za to. Alespoň se na nás nikdo nemačkal ve frontě. A to i přes to, že nás večer čekala sprcha. Spali jsme na farmě mezi ohradami s ovečkami, krávami i koni. Majitelé si tu postavili malý kempík i se zázemím.

Kauri - Damaroňové lesy

Na poslední dny našeho putování jsme se přesunuli severně nad Auckland. Chtěli jsme vidět damaroně, kterých bohužel po nájezdu Evropanů mnoho nezbylo. Spolu se sekvoji, které mají ale to “štěstí” že se jejich dřevo nedá příliš využít, jsou největšími stromy na naší planetě. Dožívají se i přes dva tisíce let, dosahují výšky padesáti metrů a obvod může být i dvacet metrů. O stromech jsme se hodně dozvěděli od místních pracovníků, kteří hlídají, aby si návštěvníci umyli boty, než vkročí do lesa, aby nebyl narušen křehký ekosystém. Musí se projít takovým turniketem, kde jsou kartáče na boty, voda a dezinfekce - to se nám celkem hodilo, já měla všude ještě mordorský prach.

Lesu dominuje několik starších stromů. První jsme navštívili Tane Mahutu (Lord of the Forest)  - nejrozlehlejší a patrně i nejstarší z damaroňů. V jeho koruně je až sto padesát epifytů - různé trávy, květiny i keříky. Four Sisters, uskupení čtyř stromů a Te Matua Ngahere, neboli otec lesa - ten je druhý největší, ale má nejširší kmen, tak působí mnohem impozantněji.  Ať jsem se snažila vyfotit je, jak jsem chtěla, z fotek vůbec nepůsobí tak velké. Nemohlo se totiž přímo k nim, aby se nepoškodila vlákna, kterými se živí, tak to tolik nevynikne. Les má opravdu atmosféru. Pořád jsem si říkala, jak je člověk vedle těch stromů malý doslova i obrazně - ty stromy tu stály, když vznikalo mohutnou erupcí Taupo, přežily nájezdy Evropanů a mlčky sledovali, jak jim plení rodinu.

Sever, oblast Northland, je hodně zelený, tolik odstínů zelené jsem pohromadě asi nikde neviděla. Všude na kopcích jsou ovce a krávy. Asi dvakrát jsme i viděli, jak majitelé stád a honáčtí psi ženou krávy přes silnice, to se zastaví doprava na pěkných pár minut.

Ještě jsme stihli trošku zrelaxovat a nabrat síly na úmornou cestu zpět na pěkné pláži v zátoce Maitai bay. Počasí se ale pořád měnilo, tak chvilku bylo na opalování a chvilku na knížku.

“Hurá” domů

Sedíme na letišti a dáváme si kafe. Koukám naproti, kde jsme si před měsícem koupili simku. Na jednu stranu mi to přijde jako včera, ale na druhou tyto okamžiky dělí tolik zážitků… V Bangkoku na nás čekalo dvojpatrové letadlo, což jsem těžce nesla, každopádně jsme to ve zdraví přežili. V Mnichově jsme měli na přesun mezi terminály, pasovku a security check čtyřicet minut, což bylo docela drama, ale naštěstí mělo letadlo pár minut zpoždění, takže jsme stačili dofunět na správný gate. Ono by se zas tolik nestalo, společnost by nám musela nabídnout jiný let, ale já už jsem se těšila na Akímka a do fitka.

Dovolená se povedla na jedničku. Žádný větší problém, počasí krom dvou dnů parádní, viděli jsme, co jsme chtěli – kromě tučňáků. Na ty si prý mám dojít do ZOO. Moje highlighty: Waitomo Caves, díky jedinečné atmosféře, okolí Mt. Cooku – majestátní hora obklopená nádhernou přírodou, blenheimský cyklo výlet – k tomu snad nemusím nic dodávat...