Thajsko

Zbývalo jen ohlídat levné letenky a trochu naplánovat itinerář.  Cestování po Thajsku má tu výhodu, že není potřeba mít vše přesně naplánované a dá se rozhodovat se ze dne na den, kam dál a kde se ubytovat, což mi naprosto vyhovovalo. Dopředu jsme měli nakonec koupené jen dva přelety a první přespání.

Kačka s Játrem to vzali přes Kyjev s Ukraine International Airlines a my letěly z Vídně s Quatar Airways s přestupem v Doha. Samotná cesta pro mě byla docela zážitek – jakožto člověk zvyklý na lety s nízkonákladovými společnostmi, kde si můžete maximálně koupit vodu za dvě éčka, jsem si užívala neustálý přísun jídla a pití (včetně alka), zkoukla jsem pár filmů s Channingem, přikryla jsem se měkoučkou dekou, až jsem se místy i přestávala bát, že spadneme.

Truchlící Thajsko a mediální šum

Týden před naším odletem obletěla svět zpráva, že thajský král zemřel. Všude kolovaly zvěsti o tom, jaký to bude mít dopad na turismus, co vše bude zavřené, zakázané, vyhlášená prohibice... Na stránkách Ministerstva zahraničních věcí dokonce odrazovali od návštěvy země. Někde hrozili i občanskou válkou. Každý nás strašil, že to je vážně průser a že nám to tedy rozhodně nezávidí… Pořád jsem si říkala, že země, která má většinu příjmů z turismu si to snad umí spočítat a že nebude tak zle. A vážně nebylo - opět jsem mohla porovnat realitu s informacemi z médií a asi jediné, co se shodovalo, byl fakt, že král Ráma IX. zesnul. Žádný negativní dopad tato událost na naši cestu neměla. Dokonce bylo dost míst, kde se normálně platí vstupné, zdarma. Na každém kroku nás provázely portréty krále a Thajci nosily černé šaty, ale jinak bychom asi ani nic nepostřehli.

Železnice smrti – most přes řeku Kwai,  Kanchanaburi

Po příletu do Bangkoku vylézáme před letiště a dostáváme pořádnou facku těžkého a horkého vzduchu nasáklého všemožnými pachy.  S Kačkou a Játrem máme sraz na jedné ze zastávek metra. Trochu se naháníme, metro má několik vstupů, ale nakonec za pomoci ochotných domorodců jsme pohromadě a přesouváme se na autobusové nádraží, které, jak zjišťujeme, je úplně v jiné části města, než na mapách. V plánu byl večerní přesun autobusem do Kanchanaburi, poslední bus nám však už dávno odjel, takže se ocitáme v obležení všudypřítomných taxikářů a zahajujeme oblíbenou smlouvačku – po třech rádoby odchodech se dostáváme na rozumnou cenu a za pár hodin už se ubytováváme a vyrážíme omrknout nejbližší okolí, protože máme hlad… Nakonec končíme na obrubníku s pytlíkem smažených červů a brouků, které s Terkou zapíjíme slivovicí. Docela zklamání - červi chutnali jak rozmočené křupky, ještě, že jsme měly tu slivovici, ta ty červy vypálila!

Ráno se tuk-tukem přesouváme na vlakové nádraží, trochu nestíháme, ale vlak měl „naštěstí“ něco přes hodinku zpoždění. Ono samo o sobě koupit lístek trvá také celkem dlouho, vše se na něj totiž vypisuje ručně. Koleje se klikatí údolím podél řeky a celou cestu je nádherný výhled na krajinu, takže cesta rychle ubíhá. Most i samotná železnice byly vystaveny válečnými zajatci za druhé světové války. Stavba je velkým lákadlem také díky knižnímu i filmovému zpracování (ač do velké míry fiktivnímu). Já jsem film viděla až po návratu domů a docela se mi líbil – i když mě trochu zklamalo zjištění, že se natáčel v Barmě.      

V okolí Kanchanaburi jsme ještě stihli návštěvu Wat Tham Khao Poon, což je jeskynní chrám. Za 20 THB se proplétáme jeskynním komplexem, kde na vás ze všech zákoutí kouká nějaká ta soška Buddhy. Rádoby průvodce nám dělá malý mnich, který se na nás kvůli jazykové bariéře sice jen usmívá a na konci mu dáváme pár báthů. Ještě jsme se vydali na nedalekou vyhlídku, kde nás trochu sežrali komáři. Poté se tuk-tukem přesouváme zpátky do města a vyhládlí objednáváme každý jednoho Changa (thajské pivo) a jídlo. Dala jsem si rýži s nějakou mořskou havětí. Při prvním soustu mě polilo horko a pokoušely se o mě mdloby – jako jo, asijská kuchyně je pikantní… ale tohle mě vážně málem zabilo, nepřeháním! Trochu jsem se bála, že podobně budou chutnat všechna jídla, ale nakonec už jsem za celou dobu nic tak pekelnýho neměla.

Chtěli jsme se zdržet ještě jednu noc a ráno vyrazit dál, nakonec jsme usmlouvali taxi a přesouváme se na korbě taxíku s Changem v ruce do Ayutthayi…

Ayutthaya, metropole Siamského království

Trochu vyfoukaní z korby taxíku se ubytováváme v hostelu, sedáme s pivem nad mapou a koukáme, kam se další den vydáme. Komáři. Komáři v Thajsku, to je vážně kapitola sama pro sebe. Český repelent, thajský repelent, přesto štípou. No, musím přiznat, že je to i trochu naše blbost. Slíbily jsme si s Terkou, že se budeme pořád stříkat, ale většinou jsme si na to vzpomněly, až když jsme koupily pár zásahů…

Ayutthaya byla někdejší metropolí a její bohatá historie na nás dýchala na každém kroku. Ani nepotřebujete průvodce, ať se vydáte kamkoliv, bude to památka za památkou. Některé z nich jsou zapsány i na seznamu světového dědictví UNESCO. Po návštěvě čtvrtého chrámu jsme se rozhodli, že nemá cenu obcházet všechny, přece jen jsou trochu „na jedno brdo“ a v horku, které panovalo, to bylo i nad naše síly. Nikde jsme nemuseli platit vstup, kvůli králově smrti byly všude zdarma.

Z watů (chrámů) mě nejvíce zaujali: Wat Ratchaburana, především kvůli jeho příběhu (většinou si moc všechny ty jména a letopočty a války nezapamatuju, ale tohle mi utkvělo v paměti) – po králově smrti bojovali dva nejstarší syni na slonech o trůn, ale oba při tomto boji zemřeli a jejich nejmladší bratr se stal králem a nechal chrám vystavit. Když se dva perou… Wat Phra Si Sanphet – velice rozsáhlá stavba s třemi dominantními čedí, kde jsou pochováni panovníci. Wat Phra Mahathat se mi líbil nejvíce, a to nejen proto, že jsem si tam koupila obřího nanuka za padesát báthů. Tady se nachází známá hlava Buddhy, která je zarostlá do kořenů stromů (každý antropolog ji zná z přebalu knížky Dějin antropologie od Soukupa), rozlehlé zdi lemované rozpadlými sochami Buddhů, cihlové rozbořené základy i zachované pagody – kdybych měla vybrat nejzajímavější místo z Ayutthayi, bude to pro mě právě tento wat se svojí jedinečnou atmosférou. Odpoledne už se nedalo horko vydržet, tak jsme zvolili projížďku po říčních kanálech (700 THB za osobu). Z loďky byly vidět další spousty památek i obydlí a život místních lidí.  

Večer jsme se tuk-tukem nechali zavézt do sloní vesnice, což je taková hodně komerční lokalita, kde se za draho můžete svézt na slonech nebo je, za poplatek, jak jinak, vyfotit, nakrmit… V Thajsku je mnoho lepších míst, kde se dostat do kontaktu se slony. Takže jsme si to jen prošli a zamířili na autobusové nádraží (menší domek u silnice), kde jsme si ráno koupili lístky na noční autobus do Chiang Mai. Autobus (350 THB na osobu) byl překvapivě celkem pohodlný a dostali jsme i deku. Využití nočních spojů je skvělá záležitost – nemusíte řešit ubytování a neztratíte den cestou…

Chiang Mai – tři dny na severu, zvířátka, zlatý trojúhelník a zase waty

Po vystoupení z autobusu nás opět obklopil dav taxíkářů a tuk-tukářů, ceny se nám však nepodařilo příliš smlouvat, nezbylo nám, než využít ověřenou strategii lovu mimo epicentrum turistů, kde se vždy někdo s batohem za tu stovku chytí. Za rohem jsme chytli tuk-tuk za čtyřicet báthů a za chvilku už jsme dávali sprchu, po noční cestě autobusem přišla opravdu vhod. První den v Chiang Mai byl ve znamení zvířátek. Kačka moc chtěla navštívit ZOO, kde byl zrovna na hostovačce páreček pand z Číny, začali jsme tedy den tam. ZOO byla docela velká a pěkná, nejvíc se mi líbilo v podmořském světě, kde vede cesta tunelem přímo pod velkým akváriem. Přišlo mi, že ostatní z toho tak unešení nebyli, ale já jsem nikdy v podobném akváriu nebyla (ani v tom v Hradci Králové a to to mám coby kamenem…). Omrkli jsme krmení hrochů a další zvířata a byl čas se vrátit na sraz s naším tuk-tukářem, který na nás čekal u bran ZOO i s malým synem, který s ním tráví pracovní den. Tak byla alespoň sranda. Poskládali jsme se na malé vozítko a jelo se na slony. Přijeli jsme do sloní rezervace a byli jsme opravdu rádi, že jsme odolali projížďkám v Ayutthaye, kde navíc na slonech byla taková „lavička“. Tady byli sloni v přírodě a na projížďce jste jim skočili pěkně za uši a jelo se. Já se bojím koňů i krav, takže jsem měla docela respekt i ze slona, ale zvládla jsem to. Nejlepší místo, kde být v kontaktu se slony je ale, jak jsme později zjistili, Elephant Nature Park. Další zvířecí zastávka byla tygří stanice, kam se mi popravdě vúbec nechtělo, ale nechtěla jsem to ostatním kazit. Vyfotit se s ochočeným tygrem v kleci, to už mi přijde prostě trochu moc (já vím, dneska jsem byla v ZOO a jela na slonovi!)… Každopádně tam byla i nemocnice pro zraněné tygry a odchov mláďat, která by jinak nepřežila.

Večer jsme vyrazili na noční trh, který zabírá několik ulic, a koupíte tu vážně všechno! Oblečení všech „značek“ – běžecké tenisky Nike nebo kabelka od Míši Korse, vše se dá celkem usmlouvat. Suvenýry, obrazy, jídlo… Měli jsme zábavu na celý večer. S Terkou jsme pokoupily i nějaký ten hadřík.

Další den se pokazilo počasí, dokonce přišlo i na moji festivalovou pláštěnku á la pytel na odpadky. U snídaně jsme vymýšleli, jak uzpůsobit program. Nakonec jsme se rozhodli omrknout další chrám, dlouho jsme totiž žádný neviděli a už se nám začínalo stýskat po tunách „zlata“ a zástupech Buddhů… Jeli jsme taxíkem (songthaew – auta s upravenou korbičkou sloužící jako veřejná doprava) na horu Doi Suthep, kde byl chrám vystaven – ha, další legenda, co mi utkvěla: místo není vybráno náhodou, vybral ho slon, kterého poslal král, aby určil, kam uložit část Buddhovy relikvie. Tak slon šel, šel, až padnul, no a tam teď stojí tento chrám, Wat Phra That Doi Suthep. Z parkoviště se dostáváme k majestátním schodům, jejichž vrchol se nám zčásti ztrácel v mlze, počasí opravdu nebylo ideální, ale to nás přece neodradí. Terka ve svém chytrém průvodci vyčetla, že máme využít cestu nahoru k meditaci. Tak jdeme na to. Chrám je opět vystaven ve velkém stylu s typickými thajskými prvky – kombinace zlata, zlata, zlata a Buddhů. Ale musím říct, že pro mě tyhle místa mají určité kouzlo, atmosféru. Vůně kadidla, pokorně se modlící Thajci, náboženský zpěv… Jediné, co mi trochu tu atmošku kazilo, byly moje zmrzlé nohy. Kromě toho, že před vstupem do chrámů se musíte zahalit od ramen pod kolena, musíte se také vyzout. A v tom dešti to nebylo úplně pohodlné.  Za slunného dne z teras kolem chrámu musí být nádherný výhled na Chiang Mai, ale to jsme si mohli opravdu jen představovat. Další zastávka byl královský zimní palác Phu Phing. Počasí se docela umoudřilo, prošli jsme si rozlehlé zahrady, ale jinak tu nic moc extra k vidění nebylo. Kvůli velké koncentraci turistů bylo docela problematické usmlouvat tu cestu zpět za dobrou cenu, ale vytrvali jsme a měli jsme to ještě se zastávkou u jednoho z okolních vodopádů.

Odpoledne jsme si prošli Chiang Mai se zastávkou na pár svačinek a prohlídek watů. Večer jsme si řekli, že zkusíme obejít turistické stánky, které nabízejí výlety, zda by se nám něco nelíbilo. Rozhodli jsme se pro výlet na sever, obešli jsme pár míst, smlouvali a smlouvali a nakonec jsme měli program na další den zajištěn. Teď už jen pivko na terásce, na wifi poslat pár pozdravů a spát…

Ráno jsme naskákali do mikrobusu a s několika dalšími spolucestujícími a milou a akční průvodkyní jsme vyrazili. První zastávka byly horké prameny. Což by možná bylo pěknější místo, kdyby horliví Thajci nepostavili kolem dokola všech pramenů jedno velké parkoviště. Ale v prameni se dalo třeba uvařit zakoupené vajíčko… Nejvíce jsme byli zvědaví na další zastávku (a to nejen proto, že tam byl v plánu oběd) – bílý palác – Wat Rong Khun, který je soukromý a navrhl a vlastní ho jeden thajský umělec. Bylo to něco úplně jiného, než jsme zatím viděli. Hlavně nikde žádné zlato – tedy skoro… U paláce jsou zlaté veřejné záchody (na důkaz toho, jak je toto místo pro člověka důležité a má si jeho návštěvu náležitě užít). To by nebyli Thajci, aby tu zlatou někam neprocpali. Palác, jak už je z názvu patrné, je celý bílý a opravdu fotogenický. V přilehlé zahradě jsme si hodili minci do kašny přání a ozkusili jsme i ty záchody.

Další zastávka je ve vesnici, která je obývána barmským kmenem. Ženy dodnes dodržují tradici a krky si protahují pomocí mosazných kruhů. Taková lidská ZOO, zaplatíte a všechny s vámi pěkně pózují před objektivy a u toho se vám snaží prodat své výrobky. Někoho to nadchlo, někomu se to nelíbilo a Játro tady nakoupil i nějaký suvenýr.  Ale teď už naskakujeme na loď a projíždíme se po Mekongu, řece spojující zlatý trojúhelník, tedy Laos, Thajsko a Barmu, proslulý kvůli obchodům s opiem. Zastavujeme na břehu Laosu, dostáváme razítko (samozřejmě za poplatek a jen na papírek) a pohlcuje nás místní tržnice. Prodejci se předhánějí, kdo nám prodá „duty free“ cigarety, pálenku nebo oblíbenou kabelku MK (ceny byly fakt hodně vysoko a usmlouvat se daly i na desetinu, zkoušeli to pěkně, to se musí nechat). Naše průvodkyně nás nalákala na ochutnávku pálenky, vykřikuje „tajgrdyk, tajgrdyk“… No, chvilku mi to trvalo, než mi došlo, co to v tý nádobě plave J. Koupili jsme si tu jednu lahev na večer – takovou, v který nic neplavalo, tedy. Měla to být whiskey, ale chutnalo to všelijak, ale s colou se to dalo.  Cestu zpátky jsme celkem prospali, což bylo jedině dobře, řidič jel jako drak, občas zapištěla i naše průvodkyně.

Vstáváme, balíme a vyrážíme projít se na trh, který je spíš pro místní. Všude po pultech se válí maso, zelenina, vyrábí nudle a mezi tím se prodávají ponožky i svatební šaty. Než zamíříme na letiště, odkud nás čeká přelet na jih do Surat Thani, máme ještě trochu času. Kačku napadlo, že bychom mohli jít nechat se okousat od rybiček, který tu jsou na každým rohu. No, řekněme, že tohle byla asi nejdelší čtvrthodina pro mě, pro Terku a pro ty nebohý ryby, kterým jsme strčily naše zpocený nohy do akvárka. Vůbec nechápu, že to někde dobrovolně podstupuje pravidelně, nedej bože se na to ještě těší (třeba na Václaváku ve výloze, že). Mě to děsně lechtalo.

Koh Phangan

Z Chiang Maie přelétáme do Surat Thani, kde nás autobus přepraví k trajektu a vyrážíme na první ostrov Koh Phangan. Což je docela klidný ostrov, který se probouzí akorát za úplňku, kdy se tu koná vyhlášená Full Moon Party. Tu my nezažijeme, měsíček teprve dorůstá. Ubytování jsme si zabookovali už z Chiang Maie, máme dvě noci v pěkných bungalovech na severu ostrova – je tu i bazén a kousek pláž, na kterou hned ráno vyrážíme, dopřáváme si pořádnou snídani v písku, procházíme se… Akorát počasí se začíná kazit. Prší. My s Terkou jsme schované pod slunečníkem a probíráme všechny důležitá holčičí témata a i přes to, že prší, je nám fajn. Kačka s Játrem navlékli pláštěnky a někde loví kešky. Když se mraky protrhaly, vydali jsme se obhlídnout další pláže, na jedný z nich si dáváme pozdní oběd. Po celkem hektickém procestovaném týdnu si dáváme trochu klidnější tempo. Další ráno se obloha opět tváří všelijak. Nejdříve to vypadá nadějně, ale když s Terkou vybalujeme ručník na jedné z pláží, začne liják. Schováváme se do kavárny a přemýšlíme, jak se v tomhle přesunem na druhou stranu ostrova, kde jsme si zabookovali poslední noc na Koh Phanganu. Játro s Kačkou už tam jsou. V tom mi přijde SMS „pronajali jsme auto, jedeme pro vás, kde jste?“ Tak to nás potěšilo. Trochu se zarážíme, nikdo z nás nemá mezinárodní řidičák, což by nemělo vadit při pronájmu skútru, ale auto? No, v půjčovně prý chtěli vidět jen pas. Počasí se pořád mění, ale nápad s autem nás docela nakopnul a vytáhl z chmur, které na nás pomalu přicházely. Objeli jsme ostrov, Kačka jízdu vlevo zvládla úplně na pohodu (já bych asi ani nezařadila). Na večeři jsme zastavili po cestě, „restaurace“- plná místních, což znamenalo, že to bude dobrá volba – a byla. Ještě jsme od vedlejšího stolu dostali ochutnat kraba.

Původní plán byl odjet nočním trajektem zpět do Surat Thani, ale kvůli počasí jsme se rozhodli zůstat ještě jednu noc, už ne v bungalovech, ale přesunuli jsme se zpět na jih, abychom to ráno měli kousek do přístavu. Noc nás vyšla 45 korun na osobu v klasickém dormu, dvanáct postelí na pokoji. Na pokoji jsme byli jen my a nějaký týpek, co přišel, když jsme vstávali. Zázemí dormu bylo super – bar, bazén, kulečník, za tu cenu vážně paráda.

Koh Phi Phi

V dormu jsme si zajistili cestu na další místo, souostroví Koh Phi Phi, jednu z nejoblíbenějších lokalit Thajska. Většinou se dá koupit každý přesun jako jedna cesta, v tomto případě trajekt – autobus – loď. Přesun jsme víceméně prospali a na lodi z Krabi na Koh Phi Phi jsme se rozvalovali na horní palubě, takže krém s panthenolem večer přišel vhod. Po vystoupení nás pohltil turistický ruch, přetahovali se o nás nabízeči ubytování (to jsme si zase rezervovali den předem), tady zaplaťte, jděte támhle… Už jsem pomalu propadala panice. Po vymotání se z přístavu následujíc Thajce kličkujícího s kárkou naloženou báglama úzkými uličkami k našemu ubytování už situace vypadala podstatně lépe. Ty uličky byly vážně zrádné – ani po třech dnech jsem se tam příliš neorientovala a občas zmateně chodila a bloudila. Hlavně jinak vypadají ráno, jinak v poledne a jinak večer, v závislosti na tom, co je zrovna otevřené, kde to žije a podobně.

Ostrov opravdu žije – všude hudba, bary, party na plážích… Odpoledne jsme se prošli po plážích, zkusili uličkové bludiště a prohlídli jsme si stánky a obchůdky, najedli se (ceny tu překvapivě nebyly nastřelené tak, jak jsme čekali) a nakoupili jsme nějakou tu zásobu na večer. Ve změti uliček se dá trochu i orientovat podle evakuačních šipek, které byly rozmístěny po ničivém zásahu tsunami v roce 2004.

Přesun na pláž a už si připíjíme thajskou pálenkou s colou. Potkáváme spolucestující z lodi, následuje noční koupačka a pak trocha bloudění ve snaze najít naše ubytování. Ty zpropadené uličky vypadaly v noci zase úplně jinak!

Z postele nás vytáhne liják. Měly jsme s Terkou v plánu se trochu opálit, takže zrovna dvakrát radostí neskáčeme. Kačka s Játrem se vydali na výlet lodí a my se vydáváme na vyhlídku, to už se sem tam objevují i sluneční paprsky. My měly v plánu boat trip další den, obešly jsme proto stánky nabízející výlety, ceny byly rozdílné až o 350 báthů – potřeba je přičíst ještě dalších 400 THB za vstup do národního parku. Takže nás celodenní výlet s jídlem v ceně vyšel na 850 THB na osobu. Večer jsme si vyhlídli jednu lepší restauraci, máme rozlučkovou večeři, další den se Kačka s Játrem odpojují a pokračují na další ostrov. My ještě zůstáváme. Do jídeláku jsme koukali asi hodinu, já jsem znala asi jen kalamáry a tuňáka. Lepší řešení nakonec bylo jít přímo k pultíku a vybrat si z čerstvých ryb a dalších ingrediencí.

Boat trip

Vstáváme, naproti ubytku si kupujeme thajskou palačinku plněnou banánem a kafe a míříme na smluvené místo, odkud nás odvádí průvodce k lodi. Ač trochu poprchává, tak se na výlet těšíme. Počasí se nakonec umoudří, je lehce pod mrakem, ale sluníčko se nedá a snaží se nám výlet zpříjemnit. První zastávka bylo šnorchlování. Naši dva vysmátí průvodci krmili z přídě lodi ryby, takže jsme se zanedlouho ocitli uprostřed obrovského hejna – na ruce jsem měla důmyslným systémem několika gumiček přidělaný goučko, tak jsem se snažila nějak pěkně rybky zachytit, ale úplně to nevyšlo podle mých představ. Další zastávkou byl Bamboo Island s krásnou pláží s jemňoučkým pískem. Po menším průzkumu okolí zahajujeme opalovačku. To už nás ale naši thajští borci nahánějí zpět na loď a dostáváme oběd – rýži s míchanými vajíčky (mamka mi tvrdí, že jsme to doma za dob šetření také jedli – každopádně to je docela mňmka!) a než dojíme, blížíme se na další zastávku, kterou je Monkey Beach – pláž plná roztomilých opiček. Vystupujeme z lodi už jako profíci a vyrážíme vyfotit se s těmi malými plyšáčky. Terce skáče jedna za krk, zatím to je sranda. Akorát po chvilce se opice změnily na organizovaný gang – několik nepozorných turistů oloupili o sváču a našeho indického spolucestujícího pokousaly, takže volíme taktiku ústupu. Další šnorchlovačka a poslední zastávka naší cesty. Maya Bay s Maya Beach, kde se natáčel film Pláž, kde Leo ještě jako mladíček pronikne do tajné komunity bohémů žijících na tomto ostrově. Každý nás strašil, kolik tu nebude lodí a turistů, možná díky tomu, že je ještě před sezónou a také díky tomu, že lodě kotví na druhé straně je zde relativně prázdno, takže se procházíme, fotíme a kocháme se. Pláž je uzavřená mezi skalami a moře má nádhernou barvu. Jen pozor na medúzy.

Na zpáteční cestě ještě fotíme západ slunce a pak už unavení míříme od přístavu rovnou do sprchy. Ještě, že sluníčko tolik nesvítilo – už bych si mohla pamatovat, že se člověk může spálit i tak (viz Norsko) – opět přišel na řadu panthenol a obě jsme jak raci. V plánu byl poklidný večer, přece jen jsme dost utahané, ale to kouzlo pařícího ostrova nás nějak pohltilo a za pár chvil už s našimi sousedy na pláži hrajeme beerpong. Naše poslední noc na Koh Phi Phi, který mě, přes počáteční šok, neskutečně bavil a odvážíme si plno zážitků (mám na mysli výlet lodí, dobré jídlo a vyhlídky, ne beer pong a kocovinu J ).

Ráno svítilo sluníčko, tak jsme se rozhodly podpořit trochu naše opálení a válely se na pláži. Došlo i na rozlučkovou thajskou palačinku, na kterých jsem si vypěstovala menší závislost. Pak už jsme se musely s ostrůvkem rozloučit a vyrazit přes Krabi zpět do Surat Thani.

Surat Thani – ztraceny a nejlepší pad thai

Asi stokrát jsme se ptaly, kde máme z busu vystoupit a všichni svorně tvrdili, že v centru města, když jsem jim ukazovala adresu hostelu i mapu. Tak vystupujeme ve městě (o centru nemohla být řeč), odchytáváme tuk-tukáře, kteří kroutí hlavou nad adresou. Za 400 THB nás prý odvezou, přitom by to mělo být kousek od zastávky, víc jak 50 THB bychom nedaly. Ano, jsme špatně. Než utratit 400, rozhodneme se najít ubytování tady a ráno se dopravit nějakým busem na letiště (původně zabookované ubytko bylo bez storno poplatku). Vběhly jsme do jediné civilizovanější kavárny, kde by mohla být wifi. Odtud nás ovšem vyhání majitel, že už je zavřeno. Vysvětlujeme naši situaci a on s ochotou Thajcům vlastní nás směruje k místnímu hostelu. Po pěti minutách dojdeme na místo. Za přepážkou je starší vysmátý pán, anglicky rozumí asi tři slova a komunikace probíhá tak, že něco napíše do google translatoru a zmáčkne ikonku výslovnosti, takže na nás jeho tablet mluví svojí translatorovskou angličtinou – každopádně se ubytováváme a pak nám tablet oznámí „eat harbour“ (máme se najíst v přístavu). Vyrážíme na místní korzo a hladově koukáme, kde si co dáme. Za 60 THB si každá objednáváme Pad Thai. A byl to vážně ten nejlepší, co jsme za celou dobu jedly. Zatímco jinde jste v pokrmu našly jednu krevetu a chobotničku, tady nám z talíře padalo několik druhů mořských potvor a chuť byla dokonalá, takže se nám spokojeně usínalo.

Ráno se autobusem přesouváme na letiště, odkud nás čeká návrat do Bangkoku - konečná zastávka naší cesty. Vždycky, když na letišti vyvolávají jména zatoulaných pasažérů, říkám si, že tohle se mi nemůže stát. Už čekáme na gate 1, jak stálo v letence, já se rozhodnu ještě si skáknout na dámy a najednou hlášení rozhlasu. Vůbec nic jsem nerozuměla, jen „Tereza and Katerina“. Vybíhám tedy z kabinky (ani jsem si neumyla ruce) a to už mi běží naproti Terka s báglama. Dobíháme na gate 2, kde se nám všichni stokrát omluví, že změnili gate a zapomněli to říct i anglicky, nasedáme a i s naším pozdním příchodem letadlo odlétá ještě o dvacet pět minut dříve.

Bangkok

Ač většina cestovatelů a turistů v Bangkoku svoji cestu začínají (ti chytřejší se mu úplně vyhnou), my jsme si jej nechaly na konec. Takže na letišti zkušeně odmítáme všechny taxikáře i klimatizovaný drahý mikrobus, který by nás přímo zavezl do Khao San Road a volíme cestu po vlastní ose. Autobus – nadzemka (tam jsme vlezly trochu omylem, ale všechny cesty vedou na Khao San) – autobus.

Khao San je ulice, kam zamíří drtivá většina všech batůžkářů. Prostě když jedete do Thajska po vlastní ose, musíte se tu ubytovat J. Je tu plno hostelů, restaurací, stánky se suvenýry, masáže i ping-pong show. Ubytováváme se a vyrážíme obhlídnout ulici. K jídlu si dáváme Pad Thai a moji oblíbenou kokosovou zmrzlinu v kokosu. S průvodcem v ruce se rozhodneme prozkoumat okolí. Všude Thajci zahaleni v černé barvě a velká část z nich míří na jedno místo, kam se ze zvědavosti jdeme podívat. Dostáváme se k jakémusi korzu, kam jsme vpuštěni po předložení pasu a prohlídky batohu. Nejdříve nám nepřišlo vhodné, abychom se přimísily na pietní akci za zesnulého krále, ale místní to vůbec neřešili – všem turistům rozdávali lahve s vodou, jídlo, předháněli se, kdo vám dá dříve něco ochutnat. V úvahách nad způsobem truchlení domorodců se dostáváme k jednomu z blízkých chrámů, jdeme se podívat na nádvoří, Terka není dostatečně zahalená, tak dostává slušivou sukýnku a šátek. Chvilku se díváme, jak místní fotograf fotí mnichy, projdeme se a už se těšíme, jak si v klidu sedneme. To horko je úmorné i večer. Koupíme si každá jednoho (a pak druhého) Changa, povídáme si a už máme trochu melancholickou náladu, jak nám to tu uteklo. Sice si od příletu nadáváme na horko, ale představa, že u nás už je to na zimní bundu, nás děsí.

Další den vyrážíme ke královskému paláci, dovnitř se nám ale za 500 THB nechce, projdeme se jen okolo a směřujeme k Wat Pho, což je rozlehlý a chrám, jehož dominantou je obrovský ležící Buddha. Ten nás tedy dostal. Když jsme vešly do části, kde tenhle 46 metrů dlouhý Buddha leží (socha má znázorňovat Buddhu, když dosáhl nirvány), jeho pohled nás přikoval na místě. Je to, jako kdyby se na nás díval a přemýšlel, jestli jsme hodný holky. A to my jsme, takže jsme si ho pěkně prohlídly, vyfotily (na části) a vydaly se do přilehlých budov, kde je mnišská škola, příbytky mnichů, stánky a spousta soch. Ani zde nechyběla pietní místa a velké portréty krále, s kterými jsme se setkávaly celou cestu, ale přece jen v Bangkoku to bylo o dost intenzivnější. Odpoledne jsme se trochu schovávaly před horkem. Chtěly jsme navštívit plovoucí trh, ale dálka-horko-cena rozhodly, že si dáme raději relax.  Večer jsme vyrazily do čínské čtvrti, která je vyhlášená jídlem. Spousta pouličního jídla a davy turistů nás brzy omrzely a vrátily jsme se na Khao San Road, kde jsme nakoupily pár suvenýrů a nechaly si namasírovat nohy. Přiťukáváme si posledním Changem na dobrou noc. Normálně si dám tak jedno pivo za rok, miluji víno, ale z ekonomických důvodů jsem se musela přidat na stranu pivařů, už se těším do letadla na dvojčičku bílého… Jdeme spát brzy, ráno nás čeká poslední výlet a pak už cesta na letiště.

V den odletu, protože to je sobota, jsme naplánovaly návštěvu víkendového trhu Chatuchak. Tam i zpět jedeme busem. No, den by byl na projití málo. Je to rozlehlá soustava stánků a uliček, kde jsme se několikrát ztratily. U vstupu jsme si vzaly mapu, kde bylo vyznačené, v jakých sekcích se co prodává. Strategicky se vyhýbáme vybavení pro domácnost, posnídáme, procházíme oblečení, smlouváme pašmíny i trička, padáme horkem, ale v jednu hodinu máme nakoupeno a vyrážíme zpět.

 Vyzvedáme krosny v hostelu a necháváme se mikrobusem za 120 THB odvézt na mezinárodní letiště Suvarnabhumi, kde dopíjíme poslední zásoby všeléku jménem slivovice a přes Katar se vracíme do Vídně.

Thajsko, ač se z něj pomalu stává jedna z nejprovařenějších destinací, má turistům opravdu co nabídnout. Každý si tu přijde na své – památky, okázalé chrámy, výtečná kuchyně, pláže, osobitá kultura a přívětiví lidé, masáže, sexuální turistika (ta tu opravdu vzkvétá, až se proti tomu Thajci snaží bojovat). Především je země cenově velmi dostupná. To platí jak pro letenky, tak pro samotný pobyt – jídlo, ubytování i služby jsou o poznání levnější než u nás.  Zemi bych doporučila i cestovatelům začátečníkům s omezenou znalostí cizích jazyků nebo na rodinnou dovču. Také je tu bezpečno.