Norsko – road trip

Půjčení auta

Asi nejlepší způsob, jak procestovat zemi trollů a fjordů, je na čtyřech kolech. Spousty lidí křižují Norsko vlastními či vypůjčenými obytňáky, luxusními karavany, ale i osobními auty. Tato země je k tomu přímo uzpůsobena. Podél silnic jsou odpočívadla, na mnohých z nich jsou toalety (vždy v perfektním stavu, čisté se zásobou toaletního papíru). Stanovat či přespávat v autě se dá praktický kdekoliv. Podmínkou je, aby to bylo minimálně sto padesát metrů od obydlí či soukromého pozemku nebo pokud to není výslovně zakázáno (na některých odpočívadlech byly cedule se zákazem přespání nebo stanování).

My jsme si dopředu zarezervovali Toyotu Avencis z půjčovny Europcar, která je přímo na letišti (přes http://www.economycarrentals.com). Půjčení a k tomu pojištění nás vyšlo na 7800,- + 1230,- Kč. tohle autíčko se pro nás stalo nejen dopravním prostředkem, ale také ložnicí, obývákem a příležitostně i kuchyní.

Jídlo a nákupy

V Norsku je draho, to je fakt. Respektive jsou ceny stejné, jako u nás – alespoň ta čísla. Chléb za 25 NOKů, mléko za 15 NOKů, pivo 20 NOKů – já jsem se pokoušela to nepřepočítávat, ale jelikož to není žádná složitá matika (x 3; přesně to bylo 2,9), moc mi to nešlo. Zvolili jsme proto taktiku “přivez si co můžeš”. Vybaveni plynovým vařičem, skládacími kastrůlky a nádobím jsme byli připraveni na vlastní gastro jízdu. Z proviantu jsme vezli kuskus, těstoviny, konzervy, Uncle Bens omajdy, paštiky nebo proteiňák. Šéfkuchař byl Míša, já jsem jen tak přicmrndávala a ochutnávala.

Na benzínce jsme si koupili plynovou bombu (600 Kč). Ta se pak prázdná či poloprázdná zase na nějaké benzínce odevzdá – při této příležitosti nezačínejte konverzaci větou “Hello I have a bomb...”, jak se to povedlo mně 😊.

Nákupy jsme pak obstarávali v supermarketech Kiwi – pečivo, ovoce, zelenina, sýry, voda, občas jsme se rozšoupli a koupili jsme si hořkou čokošku a nanuka. Výhodou supermarketů je celkem dobrá wifi, takže jsme mohli poslat pár pozdravů, okouknout počasí nebo nahrát fotku na instagram. 

1. den – vyrážíme; vodopády

Po vymotání se z Bergenu a nákupech v Kiwi supermarketu jsme vyrazili směr sever. Celou cestu mám nos přilepený na okénku a nechávám se unést skvělým výhledem na zelené kopce s bílými vrcholky, které se odrážejí ve fjordech. Svítí sluníčko a venku je příjemných dvaadvacet stupňů. Cesty jsou ve skvělém stavu, nikdo ale nepřekračuje povolenou rychlost.

První zastávka byla u vodopádů Fossen Bratte, kolem kterých jsme se prošli, já celá natěšená fotila úplně vše, co mi vlezlo do záběru a pokračovali jsme dál. Zastavovali jsme, kde se nám líbilo, kochali jsme se a užívali jsme si toho, že nikam nespěcháme a nic nemusíme. Následovala zastávka u dalšího vodopádu Steinsdalsfossen. Kolem něj vede cestička až nahoru, jde se i za vodopádem odkud je pěkný výhled na louky s ovcemi a blízkou vesničku. Aby těch vodopádů nebylo málo, poslední zastávkou byly sto deset metrů vysoké kaskádovité vodopády Tvindefossen, u kterých je kemp, kde bych asi spát nemohla, protože by se mi celou noc z toho hučení vody chtělo na záchod. Potom už jsme se rozhlíželi po příhodném odpočívadle, kde bychom to zapíchli. Našli jsme celkem rychle, hned jsme vybalili véču a koukali jsme, jak zapadá sluníčko, což byl ve tři čtvrtě na deset celkem nezvyk. Následovala lůžková úprava Toyoty a šli jsme spát. Trochu mi to dělalo problém, protože sluníčko sice zapadlo, ale o tmě nemohla být řeč. Celou noc bylo šero a po čtvrté hodině se začalo rozednívat.

2. den – ledovce

Ráno jsme projeli městečkem Flåm a nejdelším silničním tunelem v Evropě , který měří úctyhodných čtyřiadvacet kilometrů. I když se to třeba nezdá moc, tak průjezd je docela únavný – umělé osvětlení se vám míhá za okénkem, maximálka je 70 km/h... Mnoho úseků je placených, tento tunel je překvapivě zdarma. Potom jsme se nalodili na trajekt a nechali se odvézt na protilehlý břeh nejdelšího norského fjordu Sognefjord. Dojeli jsme do městečka Sogndalsfjøra, obstarali jsme nákup a vyrazili na procházku. Prošli jsme městečko i nábřeží a vyrazili jsme na cestu. Zanedlouho jsme už parkovali na odpočívadle, odkud vede cesta k ledovci Bøyabreen. Jak jsme se blížili, vzduch se lehce ochlazoval a z dálky jsme dokonce slyšeli i křupání ledovce. Přímo u něj pak docela foukalo. Začala jsem zkoušel všechny kameny, který nejpříhodněji poslouží jako stativ.

U dalšího ledovce, Briksdalsbreen, bylo o dost rušněji. Zaparkovali jsme mezi autobusy a karavany, prošli jsme si krámek se suvenýry a vyrazili jsme na cestu k ledovci. Línější či movitější turisté se mohli nechat vyvézt vozítkem. My nejsme ani jedno, tak jsme se vydali pěkně po svých. A cesta stála vážně za to. Celou cestu se šlo podél řeky s vodopády, z poza kamenů na nás vykukovaly kozy, hlavně po turistech jako by se slehla zem. Celou cestu jsme šli v podstatě sami. přece jen už byl večer a většina už měla túru za sebou. Podél cest byly rozmístěny cedule s ukazateli, kam až ledovec v jakém roce sahal. A zase to křupání a ledový vítr nám naznačovaly, že už jsme skoro v cíli.

Druhý večer jsme si našli vážně luxusní odpočívadlo. Původně jsme chtěli jet ještě dál, měli jsme v merku jedno místečko více na sever, ale už jsem měla hlad. tak jsme změnili plány. Po véče jsme si vařili čajík a u toho koukali na západ slunce, hory a fjord, to je prostě romantika 😊.

3. den – sníh a vyhlídky

Když jsme další den ráno míjeli místo, kde jsme chtěli spát, děkovali jsme mému nenasytnému žaludku, že jsme sem nedojeli. Při plánování cesty nás úplně nenapadlo kouknout, kde všude bude sníh. Tady jsme museli zastavit a trošku se proběhnout ve sněhu. Pořád jsem si říkala, jak je to super různorodá cesta, že máme ode všeho trochu. Doufala jsem, že na sníh ještě narazíme (za což jsem se o dva dny později proklínala). Když jsme se dosyta vyblbnuli, vyrazili jsme na vyhlídku Dalsnibba, která leží v nadmořské výšce 1476 metrů. Tady byl sníh úplně všude, někde jsme se docela i bořili. Byla jsem ráda za pevné pohorky a divila se polským turistům, kteří to hravě zvládali v converskách. Měli jsme výhled na všechny strany, takže jsme se dívali do údolí a odhadovali, kudy pojedeme dále. Sjeli jsme cestou do údolí k pěkně upravenému turistickému městečku Geiranger, které je pojmenované podle údajně nejkrásnějšího norského fjordu. Trochu jsme bloudili, navigace stávkovala, ale nakonec jsme se vymotali a pokračovali na trollí cestě – jak se přezdívá úseku silnice u obce Rauma, kterou tvoří jedenáct serpentin. Na vrcholu kopce je vybudovaná vyhlídka, z které je vidět nejen trollí cesta, ale také několik vodopádů, v kterých sluníčko vykouzlilo duhu. Na samotných serpentinách jsem se trošku bála a docela se mi ulevilo, když jsme se prokličkovali do údolí. Pokračovali jsme dalším trajektem z Åfarnes do městečka Molde, kde jsme si dali přestávku. Ještě před chvilkou jsme měli pohorky a bundy a brodili se ve sněhu a teď jsem se válela na sluníčku jen ve sportovní podprsence. To je Norsko. V údolí přes dvacet v horách po kolena sníh – ideální místo na spojení zimní a letní cesty!

Ještě nás čekal jeden cíl, respektive cesta, která byla naším cílem – Atlantská oceánská cesta. Začátek je v rybářské vesničce Bud a silnice se klikatí přes malé ostrůvky. Všude je něco k vidění, zastavovali jsme a procházeli se po vybudovaných molech, která byla šikovně zasazena do krajiny tak, aby ji vkusně doplňovali a nikterak nehyzdila. To bylo zároveň nejsevernější místo, které jsme navštívili (vlastně které jsem kdy navštívila!). Než jsme se řádně pokochali, už se opět smrákalo, tak jsme vyrazili na cestu s tím, že na nějakém příhodném místě zastavíme. Ale protože jsme frčeli přes národní park, nocování bylo na odpočívadlech zakázáno.. Nakonec jsme to zapíchli až v deset večer podél cesty, kde zákazové cedule nebyly.

4. den – zase sníh a serpentiny

Dopoledne jsme byli v národním parku Dovrefjell–Sunndalsfjella. Sníh naštěstí nikde, ale foukal studený vítr. Místy byla silnice v hrozném stavu, místy až připomínala tankodrom, ale tak český řidič si s tím poradí. Mně zaujala vyhlídka Sohlbergplassen, která je architektem navržena tak, aby nijak neomezovala okolní borovice, obtáčí se tedy kolem nich a borovice jako by rostly přímo z vyhlídky na jezero Atnsjøen a okolní hory. Pokračovali jsme po hranici národního parku Rondane. Vyhlídky, výhledy a dokonalá příroda se nám ne a ne omrzet. Postupně stoupáme, venku přituhuje a začíná se zase objevovat sníh. Silnice se postupně zužuje a my stoupáme serpentinami vzhůru. Platíme mýtné – zde nejsou senzory, ale musíme přiložit platební kartu, aby se otevřela brána, kterou se dostáváme na nejvýše položený průsmyk v severní Evropě. Podél silnice jsou přibližně metr a půl vysoké hradby sněhu a my se klikatíme zase dolů. Sněhem se brodíme na procházku. Tato cesta bývá do května kvůli sněhu zavřená, Když to tu vidím, asi bych ji zavřela celoročně. Naštěstí o kus níž už jedeme v pohodě. Potkali jsme i norskou lyžařskou reprezentaci. Dojeli jsme až do Oddy, našli jsme parkoviště, udělali jsme si rychlou véču a šli jsme spát, abychom byli připraveni na zítřejší celodenňáček.

5. den – Trolltunga

Dnešní den jsme naplánovali výšlap na jedno z nejoblíbenějších míst v Norsku. Trollí jazyk – Trolltunga. Vyjeli jsme na parkoviště, posnídali jsme, uvařili jsme si kávičku a zabalili batůžky. Čekalo nás jedenáct kilometrů tam a zase zpátky. Asi nejdelších dvaadvacet kilometrů v mém dosavadním životě! Vůbec nechápu, že to Michal šel dobrovolně podruhé. První kilometr cesty se jen stoupá, takže vše, co jsem na sebe navlékla, jsem postupně sundala, před tím ještě důkladně propotila. Převýšení je dohromady osm set metrů, z toho půlku máte po prvním kiláčku za sebou. Turistů je poměrně málo, přece jen do sezóny daleko. Od druhého kilometru už je všude kolem opět sníh. Střídavě se oblékáme a svlékáme, je pod mrakem a trochu fouká, ale cesta poměrně utíká, občas si ji zpestřím nějakou pěknou nadávkou nebo držkopádem. Pár zastávek na fotku a na svačinku, v cíli jsme za čtyři hodiny. Kámen ve tvaru obřího trollího jazyku se tyčí sedm set metrů nad údolím s jezerem. Trochu jsem se bála, že se neodvážím na jazyk vlézt, ale odhodlala jsem se – asi jsme nepobavila lidi tolik, jako Brazilec, který dělal na samotném kraji stojky a salta, ale mám splněno. Sedíme, svačíme a užíváme si přestávky společně s další dvacítkou turistů, když v tom přichází můj nejoblíbenější norský zážitek... Na kameni se fotí australský páreček, když on najednou vyndá z kapsy prstýnek a klekne si, všichni turisté jásají a já bulím a mám téma na celých jedenáct kilometrů zpět. No romantika jako bláááázen. Cesta zpět mi přišla nekonečná, dost energie jsem vyplýtvala na nějaké to nadávání. Ještě, že mi nikdo nerozumí. Sníh už tak dost drsný terén ještě zhoršoval. Několikrát jsem si kecla na zadek. Když už jsme měli poslední dva kiláčky do cíle, přišli jsme k “potůčku”, který jsme na cestě tam pohodlně přeskákali po kamenech. Akorát se za těch pár hodin rozvodnil a kameny nikde. S několika dalšími lidmi zkoušíme jít kousek proti proudu, pár odvážnějších se zouvá a ledovou vodu bere útokem. Nakonec se dostáváme na druhou stranu, i když úplně suchou nohou to nebylo. Zbývá nám překonat ono převýšení zpět. To už sotva pletu nohama a cítím každý krok. Vždycky se v takových chvílích pouštím do filozofických úvah, jestli to je horší nahoru nebo dolů…

Dopadám na sedadlo spolujezdce, to je úúúleva! Na blízkém odpočívadle vybalujeme véču. Odcházím na záchod a vracím se napůl s brekem a napůl v záchvatech smíchu. Dost mě totiž vyděsil odraz v zrcadle. Sluníčko svítilo za celý den dohromady tak pět minut, ale i přes mraky mělo evidentně sílu – na obličeji mám vypálené červené kolečko – celý obličej, co nebylo schováno pod čelenkou a šátkem, je totálně spálené, ach jo. Údajně vypadám, že jsem koukala do roury, směje se Míša, ale jen se jdi podívat sám na sebe, cha chaa. Ale tak jo, jen se pobavte také:

6. den – prší, prší

Po včerejším výstupu jsme se chtěli přesunout na jih, měli jsme v plánu výstup na Preikestolen a pár dalších míst, ale vydatně pršelo, tak jsme se rozhodli jih úplně vynechat. Odpočívali jsme, pomalu jsme se přibližovali k Bergenu, koukali jsme, kde bychom se mohli zastavit, zvládli jsme pár vodopádů a postupně se umoudřilo i počasí, tak jsme dali alespoň procházku.

7. den – Bergen

Počasí drží, paráda! A my z našeho odpočívadla míříme do Bergenu, druhého největšího norského města. Podle navigace přijíždíme do parkovacího domu, bereme batůžek a foťák. Blížíme se do centra, uličky jsou čisté a pěkně upravené a plné turistů. Dostáváme se na náměstíčko Bryggen s tradičními dřevěnými domky, asi nejznámější turistickou atrakcí. Čekala jsem to trochu autentičtější, ale nakonec se nám domky líbily – dají se projít i zevnitř. Pokračujeme jednou stranou přístavu a podél hradeb se dostáváme do pevnosti. Prošli jsme si zbytek přístavu a celkem rozlehlý park i univerzitní kampus. Skočili jsme si do obchoďáku na nanuka a wifi a ještě jsme zastavili na kafe na jedné vyhlídce. Čekala nás poslední noc, kterou jsme strávili na stejném odpočívadle kousek za Bergenem, abychom to měli kousek na letiště.