Deník ze střední Asie

Před cestou

Nejdůležitější bylo sehnat všechna potřebná víza – dvojvstupe do Tádžikistánu (plus speciální povolení do Horského Badachšánu), tranzitní do Uzbekistánu a pak vízum do Afghánistánu – to byla trochu fuška a chvilkami to vypadalo, že budeme muset návštěvu Afghánistánu oželet, ale nakonec se zadařilo. První dvě jsme řešili na dálku, nejbližší tádžické velvyslanectví je v Berlíně, uzbecké ve Vídni a za Afghánci jsme si dojeli do Prahy.

Letenky jsme koupili s Air Baltic z Vídně přes Rigu. Dále už jen zbývalo sledovat aktuální dění a čerpat informace – měla jsem to štěstí, že jsem na svoji první mimoevropskou “dovču” vyrazila se zkušenějším cestovatelem, který už některé středoasijské státy navštívil. Také jsem zdokonalovala svoji ruštinu, v čemž mě povzbuzovali naši. Mamka řekla, ať raději rusky nikde nemluvím nebo mě zavřou a taťka se jen smál. Mně to však neodradilo a myslím, že jsem s tím i celkem uspěla (minimálně mě nezavřeli).

S sebou jsme nevezli nic speciálního – nějaké oblečení, léky, foťák, spacák, litr slivovice a dvě knížky – snažila jsem se to co nejvíce zredukovat, přece jen to budu měsíc vláčet na zádech. Dostala jsem se na krásných 13 kg a nic mi nechybělo, počasí nám přálo, nejteplejší oblečení jsem ani nevyndala z krosny.

Itinerář a souvislosti

Čekal nás měsíc ve střední Asii. Plán cesty jsme měli nachystaný jen v hrubých obrysech. Přílet do Dušanbe, z kterého se co nejrychleji chceme dostat do Chorogu, hlavního města Horského Badachšánu. Od tam do Iškašimu, hraničního přechodu do Afghánistánu. Jak dlouho budeme v Afghánistánu jsme neměli představu. Dostupných informací bylo pomálu a mnohdy se rozcházely. Po návratu zpět do Tádžikistánu jsme měli dostatek času na putování, poznávání země, její přírody, a především místní kultury a obyvatel, přece jen jsme dva antropologové na výletě 😊. Poslední tři dny jsme pak měli tranzitní víza do Uzbekistánu a chtěli jsme navštívit Samarkand a Taškent, odkud jsme také odlétali.

Pamír: je pohoří zasahující do Tádžikistánu, Afghánistánu a Číny. Nachází se v něm několik sedmitisícovek.

Horský Badachšán: autonomní oblast na východě Tádžikistánu

Vachán, Vachánský koridor: oblast, která se stala součástí Durantovy linie, při rozdělování sfér vlivu mezi ruským a britským impériem. Z řeky Pjandž, která tudy protéká, se stala hranice. Mnohdy necitlivě zasáhla do etnických uskupení a rodinných vazeb. V Afghánistánu tak vznikl Vachánský koridor, východní výběžek, který je na některých místech úzký pouze deset kilometrů. Talibán tu nikdy neměl vliv. Více o tomto místě (s nádechem antropologie) si můžete přečíst na konci článku (za deníkem), pokud vás to zaujalo. Jde o podklady k výstupu na antropologické konferenci SOCIOCON. Pro mě bylo putování afghánským Vachánským koridorem určitě to nejzajímavější a nejexotičtější, co jsme z Asie viděla.

Pamírský dům: okolo tohoto fenoménu se točila celá naše návštěva. Důvodem totiž byl sběr dat pro disertační práci mého kolegy Borka, který se tomuto tématu podrobně věnuje již několik let. Jedná se o tradiční obydlí, které má ovšem mnohem hlubší význam. Odrážejí se zde kulturní, duchovní i historické aspekty či kontakt několika náboženství (zoroastrismus, islám). Kromě Afghánistánu a Tádžikistánu je najdeme i v Číně a Pákistánu. Každá část má svoji symboliku i funkci – například pět sloupů značí nejvýznamnější postavy šíitského islámu, tedy i ismaílitů, mezi které patří i obyvatelé Vachánu.

Deník

Rozhodla jsem se pro autentickou verzi a doslovně jsem vše přepsala, jak to leží a běží, ze svého ušmudlaného sešitku (akorát jsem opravila pár gramatických prohřešků).

čt 25.8. 2011

Ležim v Chorogu u “bazénu” a dívám se, jak se tádžický děti ráchaj. Všichni už mi několikrát přišli říct helou… Dva dny zpátky jsem seděla ve Vídni na letišti, pak v Rize a nakonec jsme přistáli v Dušanbe, hlavním městě Tádžikistánu. Letiště vypadalo spíš jako benzínová pumpa nebo nějaká autodílna. Prošli jsme pasovkou a rázem se na nás sesypal houf taxikářů, turista, to tu je zlatej důl. Ale my se nedáme, na nedalekém autobusáku jsme si sehnali džíp do Chorogu a po sedmé ráno jsme se vydali na Pamir highway – high to bylo hodně, way už o dost míň. Drncalo to, sluníčko peklo, pasažérů bylo víc, jak míst… Z jedné strany skála, z druhé sráz dolů, všichni jedou jak draci. Když jsem myslela, že se upeču a proteču sedačkou, byli jsme v půlce. Nakonec jsme to zvládli za krásných čtrnáct hodin.

Řešili jsme, kde budeme spát. U toho jsme odháněli další taxikáře. Oslovil nás nějaký hlídač a nabídl nám přístřešek – malá místnost s jednou postelí. Zalezla jsem do spacáku a spala jak zabitá až do rána, kdy přišel náš hostitel. Už bylo nehorázný horko, krosnu jsem měla přilepenou na zádech. Prošli jsme trh, nasnídali se a spojili se se světem v místní internetové…. místnosti. Docela mě překvapilo, kolik tu je turistů. Sice jsem je spočítala na prstech jedný ruky, ale na takovou pamírskou destinaci to jde…

Cesta do Chorogu

pá 26/8

Včera jsme byli ještě s Fachradinem na večeři. Příjemný místo, milí lidé, dobrý jídlo, pivo i kouzelný bylinky. Potom jsme se přesunuli k Šodymu a Salimě domů (všichni zmínění jsou Borkovi známí z dřívějšího bádání). Ti si na veliké zahradě staví moderní velký dům i tradiční pamírský dům. Spali jsme na zahradě na takovym pódiu, kde je koberec a záclona a přes léto se tam takhle spí.  Dostali jsme čaj, sušenky a další dobroty. K ránu mě probudila krev z nosu, už podruhé. Salima mi změřila tlak, měla jsem ho vysoký, tak mi dali nějaký prášky. Asi něco spojenýho s nadmořskou vejškou..

Pak jsme se přesunuli na autobusák, kde jsme čekali, až se naplní maršrutka směr Iškašim. Nebo spíš přeplní, abych byla přesnější. Za hodinku jsme vyrazili ve složení dalšíhroznějpirátsilnic, dva Japonci, Švýcar, mladá místňačka Gulja, další místní a my. Gulja nás hned pozvala k nim domů, ať tam přespíme. Do Iškašimu jsme dorazili kolem jedný a šli s Japoncema a Švýcarem na oběd. Tak jsme příjemně pokecali, vyměnili si fejsbuky, prošli jsme město a šli ke Gulje. Tam nás opět královsky hostili. Mají tradiční pamírák.

Zítra se má konat na hranicích tádžicko-afghánskej jarmark, ale z nám (a možná i domorodcům) neznámých důvodů se bohužel nekoná, což je škoda. Když se určovaly sféry vlivu, bylo dost necitlivě zasaženo do hranic etnických a tohle je možnost, kdy se lidé mohou sejít, ač jsou “o nás bez nás” z jiných států, ale původně z jedné etnické skupiny, rodiny… No, zítra už směr Afghoš, jsme zvědavá.

Do Afghánistánu...

so 27/8 2011

Tak se hlásím z dalšího pamírského baráčku, tentokrát z afghánské strany. Máme tu docela hluboko do kapsy – nějak jsme neodhadli finanční situaci, vyměnili jsme málo peněz. Nikde bankomat a ceny moc lidový nejsou.

Nasadila jsem šátek na hlavu a hranici jsme přešli dopoledne, trochu jsem z toho měla respekt, přece jen když se mi pár Afghánců se samopalem na rameni hrabe ve věcech a přísně mě přeměřujou… Stálo nás to jen dvě cigára a 20 somoni navíc. Z hranic jsme šli do afghánského Iškašimu. Ujal se nás dvaadvacetiletej “podnikatel”, kterej se tady snaží rozjet cestovní ruch. Vše s námi oběhal – několik policejních stanic. Vše bylo OK. Budili jsme zájem, kam jsme přišli. Všichni za námi nenápadně chodili a ty odvážnější z dětí si i šáhli 😊. Pánové u krámku mi nabídli židli a započala rukonožní konverzace. Přece jen perština a jazyky, který ovládám, jsou trochu rozdílný. Ještě jsem zapomněla, že na hranicích jsme potkali dva Novozélanďany a Čecha, tak nás informovali, co a jak tu zažili atd….

Vyndavám trochu nesměle foťák, všichni okamžitě začnou pózovat a usmívat se. Jsou tři dny do konce Ramadánu a náš podnikatel nás upozorňuje celkem ucházející angličtinou, ať nejíme, nepijeme a nekouříme na veřejnosti.  Chlápci u krámu si dávali nějakou dobrotu pod jazyk, tak se ptám na Ramadán, ale Alláh prej zrovna nekouká, nevidí přes vítr a stromy. Když šel kolem duchovní, měli co dělat, aby to stihli naplivat pod koberec.

Konečně máme nakoupeno a vyrážíme směr Qazi Deh (a.k.a. Kozí dech). Cesta měla dva pokusy. Opět cesta – necesta, takže za čtvrt hodinky se rozbilo auto. Řidič to nesl statečně a zavolal jiný auto (po chvilce mlácení do něčeho v autě kladivem). Dorazili jsme na dohodnuté ubytování. Tady to je tak, že kde je placený ubytko ve vesnici, lidi neubytovávaj u sebe doma zadarmo. Ve vesnicích, kde taková možnost není, nás zase lidi zvali dál…. Hned se seběhlo pár lidí. Mně nebylo moc dobře, tak jsem dostala čaj, jiní se na mě chodili pořád koukat a Borek se vydal prozkoumat vesnici.

út 30/8

V Qazi Dehu jsme zůstali i v neděli. Důvodem bylo poznat něco z místního života a kultury. Procházeli jsem vesnicí, navštívili jsme několik pamírských domů. Lidé většinou přes den pracují na polích a zahradách, hlavní náplní je zavlažování v jinak vyprahlé krajině. Rýčem vykopávají rigoly, kterýma teče voda a podle potřeby je různě upravují. Je tu hodně dobytka. Je nezvykle malý (lidi teda taky moc nerostou). Všichni za náma pořád chodili, chtěli vyfotit nebo nám ukázat jejich pole.  Stmívá se tu strašně brzo, tak chodíme brzo spát a brzo vstáváme. Elektřina je jen někde, většinou z vodních elektrárniček… Večer nás navštívil místní chalífa.

V pondělí jsme vyrazili do další vesnice, Varq. Nejdřív jsme šli do školy, kde jsme měli domluvený “průvodcování” od učitele angličtiny. Už nás vyhlížel. Jeho angličtina je na úrovni tak našeho páťáka. Celkem rychle jsme prokoukli, že když nerozumí, všechno nadšeně odkejve. Provedl nás po škole. Škole je nová. Stavěli ji Pákistánci z fondů USA. Děti mají batůžky s logem UNICEF. Všude jsou loga americké humanitárky, ale je vidět, že se pomoc a snahy o nějaký zlepšení teprve rozvíjejí. I oblečení je z charity, takže se tu zajímavě propojují tradiční oděvy a západní. 99% lidí se podle mě tak půl roku nemyla. jako WC slouží nejčastěji pole. Což mi vyhovuje stokrát víc, než ty hooodně veřejný záchody v Chorogu. Je poznat, že oproti tádžické straně Badachšánu se tu čas zastavil. Pamírský domy tu jsou stejný, jako v Tádžikistánu před sto lety. Mají tam pece, tmu a udusanou hlínu. Přece jen Rusko se v Tádžiku angažovalo, tady to je zapomenutej svět. Místí koukaj do mapy, někdo se zeptal, kde jsou oni a kde je Kábul. Jinak jsou lidi strašně bezva, hrozně milý, ochotný, každej nám tu něco nabízí. Všechny holky a ženský se namazaly mym krémem, nic takovýho tu nemaj. A když se k tomu přidá podnebí, sluníčko a vítr, má to na jejich pleť takovej dopad, že v třiceti vypadaj skoro na padesát.

Po večeři u místního chalífy, kde byl s námi i učitel, nás uložili do takovýho pěknýho pokoje, večer tam za námi přišly děti, byla to docela sranda. K ránu mě vzbudilo zemětřesení. Žádná divočina, že by padaly knížky z polic nebo se něco rozbilo, ale i tak to byl pro mě zážitek. Učitel mi pak říkal, že to bývá často. Včera odpoledne taky jedno bylo, když jsme byli u učitele na čaji. Všichni koukali, co na to říkám. Vyrazili jsme probádat další dvě vesnice, ale spát budem zase ve Varqu.

st 31/8

Tak jsem zpátky v Kozim dechu, ve stejném ubytování. Akorát v jiném pokoji. V tom velkém jsou nějací Rusové, co se vrátili z hor…

Včera jsme byli v těch dalších vesnicích. Šlo se po kamenitý a prašný cestě, sluníčko dost peče. Já mám samozřejmě dlouhý rukávy, nohavice a šátek na hlavě. Budu ho muset asi vyhodit, od místních jsem okoukala, že může sloužit jako ručník, kapesník (to jsem ještě neprubla), utěrka… Lidi v těhle vesničkách jsou ještě chudší, spořeji a špinavěji odění, Borek zkoumá pamíráky, já se procházím, “bavím” s dětma a fotím.

V ubytování mě hned navštívila paní s holkou a miminkem. Nerozumíme si, ale jim stačí, že se na ně usmívám. Namazaly se krémem, dostaly pohled Pardubic, stokrát poděkovaly a šly.  To už na mě nastupuje sedm Rusáků. Zkouštim angličtinu, niet.. No neva, tak si s nima povídám mojí super ruštinou, docela to jde. Jsou to skialpinisti, byly slejzat místní sedmitisícovku a jsou unavený. Večer jsme s nima poseděli a popili. Teď je ráno, mrholí, ale i tak vyrážíme na cestu.

pá 2/9

Tak jsme vyšli včera akorát když se rozpršelo. Foukalo a byla docela zima. Na cestě jsme potkali kluka, co uměl trochu anglicky a pozval nás domů. Šli jsme bez váhání. Celkem pěkný domek, velký dvůr a spousta dětí. Hned nám dali čaj a mě deku. Ach jo, zase “šír čaj” - přesolenej čaj s mlíkem. S úsměvem usrkávám, ale kroutěj se mi všechny vnitřnosti. Dokonce kvůli nám zapli elektřinu. A byla televize. Což všichni nadšeně uvítali. Moc televizí jsem tu neviděla, tohle je asi druhá. Dávali zprávy a pak takovou “skrytou kameru” - to mě hodně překvapilo.. Na to, že to je kábulskej program… Chlap v burce vždycky někoho napálil předstírajíc, že je nemohoucí stará žena. Jinak jsem si hrála s dětmi. Dostali jsme dobrou večeři – vařený brambory se švestkama a rejži se švestkama. Ráno bylo pěkně, svítilo sluníčko a kolem hor se převalovaly mraky. Dnes vesnička Futur a zítra směr Tádžikistán, trochu se děsím přesunu přes hranice. Někdo říkal, že by mohla bejt zavřená kvůli nějakejm svátkům.

Tak jsme došli do Futuru. je to tu docela divný, lidi jsou tu takový zvláštní, nikdo se nechce bavit. Pozval nás jeden učitel, ale ani ten nevypadal nějak nadšeně. Je to syn “mukiho”, kterej s náma sedí a povídá si. Taky tu mají školu, nově postavenou.

… a zpět (prekérka na hranicích a ruská oslava)

ne 4/9

Včerejšek byl hooodně dlouhej. Ráno jsme vstali v půl sedmý (už si na ten slepičí režim celkem zvykám). Snídaně, zabalit a hurá na cestu směr Iškašim. Obloho už od rána slibovala, že se upečeme ve vlastní šťávě. Do badachšánské metropole jsme dorazili kolem desáté. Chtěli jsme koupit nějakej suvenýr, ale ve stánkách nic moc neměli. Potkali jsme snad všechny “známý”. Vydali jsem se k hranicím, cesta je asi šest kiláků. Z toho horka nebo z něčeho mi bylo trochu zle. V půlce cesty nás zastavil chlap na motorce, že je hranice zavřená. Pak jsme potkali hraničáře na čtyřkolce, co nás dovezl až k hranicím. Afghánci prej přijdou za dvě hodinky, ale Tádžici do pondělka nebudou. Borek i tak chtěl přes hranice, takže nám dali do pasu razítko “end of viza” a zpět už jsme nesměli. přes řeku jsme došli na Tádžickou stranu a opravdu – nikde nikdo. Bezva. U brány pak stáli dva vojáci a oznámili nám, že je zavřeno. Někam volali vysilačkama a za tři hodiny měl někdo dorazit. Takže jsme seděli v zemi nikoho bez jídla (jedna konzerva a marmeláda), mně bylo zle a bylo horko. Za tři hodiny opravdu přišel chlápek, zástupce náčelníka. Chudák taky nevěděl, co s náma dělat, že nás pustit nemůže. Házela jsem smutný, až zoufalý pohledy, bylo vidět, že mu to je líto, že by nás tam měl nechat kempit. Vzal si naše pasy a koukal do nich. Pak kouknul na mě “všechno nejlepší k narozeninám” (za 10 dnů mi bude dvacet čtyři). Pak někam zavolal vysílačkou, pasy odnesl, pak je donesl s razítkama a pustil nás. No tak v to už jsem nedoufala, jupí! Říkal, že by z toho mohl mít problémy, ale že by asi náčelník v pondělí koukal. No aby ne, když se mu přes vejkend změnila hranice na kemp… Vyrazili jsme do tádžickýho Iškašimu a koukali na druhou stranu řeky, která tvoří přirozenou hranici. Jedna řeka a dva tak rozdílný světy na každym břehu.

Sedíme v Café Sarez, kam nás pozvali Ruští alpinisti na oslavu narozenin. V šest tam všichni naklusali a nadšeně se s námi vítali. Ještě jsme si zařídili ubytko, rozhodli jsme se pro nedaleký hostel, za 15 éček za oba a normální záchod a sprcha, no tak to je ráj. Po dvanácti dnech jsem to celkem uvítala. Vrátili jsme se na oslavu. Ani mě moc nenutili pít vodku, ale jinak to byl samej přípitek a kytara. Povídala jsem si s Filipem, jedním z nich (namakanej jak hovado) a ukazoval mi fotky z hor ve foťáku.

Dneska (neděle) jsme chtěli jet do takovejch termálních lázní, ale zjistili jsme, že v neděli tam maršrutky nejezděj. Dneska je blbě pro změnu Borkovi, tak odpočívá v parku a já se procházím. Koupila jsem si čokoládu a byla odporná. Nějakej chlápek nás pozval k sobě, tak sedíme v tom pódio-altánku na zahradě. Borek spí, tak si čtu, tenčej se mi zásoby čtiva.

Putování po Tádžikistánu

po 5/9

Ráno jsme se najedli v Café Sarez – klasika: čaj a vajíčka. Pak jsme splašili auto a jeli jsme do Garm Čašmy, kde jsou ty lázně. Do bazénku pod horké prameny se chodilo na střídačku chlapi a ženský. Chvilku jsem se opalovala a bavila se s Němkama, koupala se, docela to bylo příjemný. Okolí je taky pěkný, je vidět. že to tu turisticky trochu žije. Pak jsem se dostali do Andarogu a tady budeme do zítřka.

út 6/9

Právě jsme se utábořili. Dneska venku, u řeky. Snad nebude zima. Ráno jsme vyrazili z Andarogu do Chorogu, autem (zase hraje příšerná místní hudba). Dali jsme bágly k Šodymu do krámku a šli na internet, kde jsme byli asi hodinku. Potom jsme šli do celkem pěkný restaurace. Jídlo byla kombinace několika příloh, mletý maso a volksý oko. Chtěli jsme pokračovat dál, do oblasti Rušánu, ale nedařila se nám sehnat maršrutka, všechny prý jezdí ráno. Po cestě na velmi veřejné záchody mě odchytil nějakej chlap a ptal se, kam jedeme, tak jsem to svojí úchvatnou ruštinou dohodla. Cesta celkem ubíhala, dokonce se jelo po asfaltu. Tak jdeme spát, doufám, že mě ráno nevzbudí olizování od krav, který tu všude kolem bučej.

st 7/9

Tak noc byla v klídku, jen jsem se dost budila, tak jsem koukala na hvězdy, dokonce jsem viděla i dvě padat. Ráno bylo teda pekelný vedro, vyrazili jsme na cestu. Stín nikde. Když jsme procházeli vesnicí, zase na nás všichni mávali, ať jdeme k nim. Odolávali jsme, až nás nakonec jedna nekompromisní paní odvlekla k sobě. Vyprávěla nám, jak byla v Praze a Karlovejch Varech a jak se jí líběj naše hory, protože jsou zelený. V tom jsem s paní za jedno, tady je to samá skála a prach a zelená nikde… Dokonce i misky na ovoce měla z Čech – stejný, jako do kterejch na Vánoce dáváme sušený ovoce. Hned mi chutnalo líp. Ostatně, nikdy jsem neviděla na stolečku v průměru sedmdesát centimetrů tolik jídla. Něco muselo i do druhýho patra. Vzala nás do pamíráku jejího bratra, kterej je údajně národní umělec, bylo tam strašně moc hudebních nástrojů. Pak si paní pozvala dvě kámošky, povalily berana (chvilku jsem se bála, že ho kuchnou) a ostříhaly ho. Pokračovali jsem dál, po cestě jsme dost odpočívali, vedro bylo vážně neúnosný. Pak se k nám připojil tak dvanáctiletej kluk, co nás pozval domů – žije jen s babičkou a sourozenci, rodiče jsou v Rusku. Hodně lidí z Pamíru odchází do Ruska, kvůli práci.

čt 8/9

Následovala další cesta. Zase jsme dost odpočívali, fotili… Konečně jsme došli k “lanovce” přes řeku. Už tam čekal nějakej chlápek, jestli taky jedem na druhou stranu. Takže jsme naskočili do boudičky a vlastníma silama (důmyslný kladkostroj) přejeli na druhou stranu. Pak se příroda konečně zazelenala, šli jsme údolíčkem podél řeky, pán si s námi povídal. Schovaná vesnička v horách. kam se dá dostat jen tou lanovečkou, to je krása. Příroda je tu skvělá, spousta ptáčků a zeleně. Ubytovali jsem se v guestausu, společnost nám dělal zmatenej netopýr.

pá 9/9

Tádžici dnes slaví dvacet let nezávislosti. V každý vesnici je kýčovitá výzdoba a plakáty. Je to takový zvláštní, všichni říkaj, jak za Ruska bylo líp, ale oslavujou jak smyslů zbavený.

Dnešek docela utekl. Ráno bohatá snídaně, krupicová kaše, vajíčka, lipjoška, rajčata, sušenky, ale hlavně konečně KAFE. Tak tohle je můj rekord bez kofeinu! Pak jsem se šla projít tou krásnou přírodou. Další „konečně“ - pišťucha!!! Celou dobu jsem se snažila ji vyfotit a teď ji tu mám před sebou. Rychle fotím, ale utekla mi. Tak jsem si na ni pak počkala u řeky a vyšlo to.

so 10/9

Konečně jsme měla zase signál, přišlo mi spousta zpráv. Tak jsem se dozvěděla, že spadlo letadlo s ruskýma hokejistama. Tak mi z toho bylo smutno.. Už tak mám strach z lítání a tohle tomu moc nepřidá. Večer jsme to pak viděli v televizi u lidí, kde jsme spali.

po 12/9

V pět ráno nás budí dohodnutý auto směr Chorog. Tam jsme pak už řešili, jak se dostaneme zpět do Dušanbe. Je tu letiště a do Dušanbe létají letadla, tak se jdeme zeptat. Docela mě taková představa děsí, ale lepší než čtrnáct hodin v maršrutce nebo džípu.

út 13/9

Ráno jsme se vydali do Paršiněvu, vzdáleného asi deset kilometrů od Chorogu. Spíš jen tak odpočívat, kouknout se. Navečer jsme pod stromama lenošili, dočetla jsem knížku (Terry Pratchett) a ke čtení už nic nemám. Chtěli jsem tu i přespat, ale nějaká paní pro nás došla a pozvala nás domů. Měli hodně moderní dům s velkou terasou. Zítra brzy vstáváme, měl by letět ten bezva samoljot. Ale nikdo pořádně neví, prý záleží na tom, jestli vůbec přiletí.

st 14/9

VŠECHNO NEJLEPŠÍÍÍÍ! Dneska mi je dvacet čtyři. A je to super narozeninovej den. Letadlo neletí, takže od rána už se plahočíme v maršrutce. Jediný rozptýlení jsou zastávky na jídlo a pití.

čt 15/9

Máme před sebou poslední týden. Včerejší (a dnešní) cesta docela divočina. Nakonec to trvalo dvacet hodin, do Dušanbe jsme dorazili s rozbřeskem. V maršrutce jsem se seznámili s jedním chlápkem, který nám nabídl nocleh. nebo spíš denleh, po cestě jsme úplně hotoví.

Metropole a trocha civilizace

ne 18/9

Pořád jsme ještě v Dušanbe. Ve čtvrtek jsme se šli projít a najít ubytko, který nám poradili Rusáci, údajně za deset somoni. Nejdříve se nám to nedařilo natrefit, ale nakonec byla mise úspěšná. Jsou to takový buňky a společnej tureckej záchod a podezřelá, ale teplá sprcha.  V pátek jsme se vydali na prohlídku města. Město je pěkný, centrum je dlouhá hlavní ulice Rudaki (podle spisovatele). Hodně opravených okázalých budov, školy, univerzita, hotely, sídlo prezidenta… Všude spousta parčíků a fontánek a všechno trošku kýčovitě vyzdobený v národních barvách, vlajky… V sobotu jsem si ještě jednou v klídku vše prošla s foťákem, chtěla jsem být sama a mít klídek. Oproti horským vesničkám je tu velký ruch, který si i celkem užívám. Zašli jsme na internet, na jídlo, na trhy, kde to krásně vonělo…

Uzbekistán – Samarkand, Taškent a hurá domů

po 19/9

Dnes se přesouváme k uzbeckým hranicím. Zatím to vypadá, že i přejdeme. Víza nám začínají zítra, takže musíme čekat. Bavíme se s místními, hodně se ptají na Čechy, na naši ekonomiku a tak. Nejlepší otázka je, jestli moje děti choděj už do školy, haha… Jinak čekání na hranicích ubíhá…

út 20/9

Konečně můžeme přes hranice, nastává složitá procedura a kontrola. Prolistovali mi knížky, očuchali prášky a po osmé jsme v Uzbekistánu. Sesype se na nás banda taxikářů, vybíráme jednoho a jedeme do nejbližšího města. Tam se najíme a sháníme transfer do Samarkandu. Cesta ubíhá, do Samarkandu jsme dorazili po čtvrté hodině. Rovnou jsme se vydali na vlakové nádraží, to je fakt moderní a pěkný. Bez lístku nás tam ani nepustěj a tašky musej projet rámem. Lístek do nejlevnější třídy už nebyl, máme každej jedno místo v jinym kupéčku, Ceny jsou tu srandovní, jak za starejch dobrejch časů v Itálii, kde jsme si kupovali zmrzku za dva a půl tisíce lir – lístek do Taškentu stál dvacet dva tisíc na osobu. Dali jsme batohy do úschovny (za tři tisíce) a vyrazili směr Ragestan, to je historické centrum. Tak to je velká paráda! turistů teda jak na Václaváku, francouzští důchodci maj všichni lepší objektivy, jak já. Procházíme všechny památky. Teď jsme zpět na nádraží a čekáme na vlak do Taškentu…

čt 22/9

Cesta vlakem byla super, klidně mohla bejt i delší, pěkně jsem se vyspala v lehátkovym kupéčku. Takže když jsme vystupovali brzy ráno, byla jsem pěkně odpočatá. Rovnou jsme jeli na největší trh sehnat suvenýry i koření. Trh byl patrový a rozlehlý, všude vonělo koření. Jinak se mi Taškent zas tolik nelíbil. je to policejní město – policajt na každym rohu, všude mi zakazujou fotit. Nejpěknější je metro. Všude jsou krásný kachlíky a já si to nemůžu vyfotit. Pak už následoval přesun na letiště, kontroly a cesta domů. Teď sedím ve vlaku z Vídně do Brna, kde na mě čeká celá rodina. Po měsíci se na ně moc těším.

Vachán – periferie Afghánistánu, kde nikdy neměl vliv Tálibán

Oblast afghánského Váhánu je oblastí hornatou a aridní, tudíž je zde živobytí opravdu drsné. Na pravém břehu řeky Pjandž začíná pohoří Hindúkuš (v překladu „zabiják Indů“- svého času ho tak pojmenovali proto, že Indové často hynuli mrazem, když se ho pokoušeli přejít). Na východě výběžku je údolí Velkého Pamíru (60 km dlouhé) a Malého Pamíru (100 km). Lidská sídla jsou prakticky jen v místech, kde je dostatek vody, tudíž je možné hospodařit (obilí, brambory, výjimečně ovocné stromy), tedy v okolí údolí horských říček, tekoucích do Pjandže. Z první Vachánské vesnice Futur do poslední vesnice Sarchadi Vachan je to cca 200 km, ale „infrastruktura“- jediná bídná cesta je v takovém stavu, že cesta trvá cca 10 hodin. Auto příliš lidí nevlastní a ti šťastní si nechají za taxi řádně zaplatit (oněch 200 km stojí okolo 250 dolarů). Ve Vachánu je cca 40 vesnic, centrum Chandut. Všudypřítomná byrokracie nutí návštěvníka nahlásit se hned po přechodu hranic na policii, vojenské policii a pohraniční policii, celá procedura je únavná a zdlouhavá. Po dobu pohybu je neustále nutné hlásit se na tzv. postech. Při pobytu po vesnicích má člověk pocit, že jediní zaměstnaní lidé, kteří mají stálý příjem, jsou vojáci, policisté a pohraničáři, tedy ještě učitelé... není to jen pocit, ale každodenní realita. Ostatní lidé se živí pastevectvím (kozy ovce a „tříčtvrteční“ krávy, ve vyšších polohách sezóně i jaci – ty pasou převážně kyrgyzští pastevci žijící ve Vachánu (jak mi sdělil místní student, Raribša) a zemědělstvím. Přírodní prostředí tedy jednoznačně implikuje způsob obživy – jídelníček není nějak extra pestrý, což rozhodně nepřidá domorodcům v otázce dlouhověkosti a fyzické vitality, podobně jako suché, prašné klima. V létě je horko, v zimě mráz. Přes léto lidé pracují na prudkém vysokohorském slunci, přes zimu jsou zalezlí v zakouřených domech bez oken, z nichž mnohé v očích Evropana připomínají spíše etnografické muzeum s absencí sbírkových předmětů, než útočiště, hnízdečko pro důstojný život. Vachánci jsou značně vyuzení, protože veškeré vaření se odehrává (v létě tedy občas i venku) uvnitř domu na otevřeném ohni, jehož kouř vychází jediným střešním oknem - čorchonou. Všech pět sloupů, na kterých je dům postaven a stropní trámy jsou pokryté vrstvou dehtu, kvůli dennodennímu ohni a kouři. Někteří Vachánci se nechali slyšet, že v zimním období je čorchona zavřená, aby neunikalo teplo, takže se dým rozprostírá v místnosti

Co se týče humanitární pomoci, tak posledních 5-6 let jsou stavěny nové školy, podporovány hostely, nejčastěji z fondů Ágá Chána (duchovní vůdce ismailitů), ale i jiných. Zajímavé je, že školy staví dělníci z Pákistánu. O poznání je to lepší i se službami, které ještě před pár lety nebyly prakticky žádné, ale partička mladých lidí v čele s Adab-Šahem (narozen 1989, studoval v Karáčí) rozjela „firmu“, zajišťující služby pro turisty. Poslední roky přibývá cykloturistů, převážně ze Západu.

Co se týče etnicity a sebeidentifakace, tak drtivá většina Vachánců se cítí v prvé řadě jako Vachánci, posléze Badachšánci a poté jako Afghánci. Toto velmi úzce souvisí s jazykem: Vachánština je „mother language“, stejně jako pro tádžické Vachánce je Vachánština „korennyj jazyk“. Vachánci jsou si vědomi své příbuznosti s tádžickými Vachánci a cítí se s nimi spřízněni pochopitelně jazykově, ale i etnicky. Jsou si i vědomi, co způsobila Velká hra a implicitně si uvědomují, že SSSR jejich příbuzným ekonomicky pomohlo, mnozí i tiše závidí.

Náboženství hraje v životě afg. Vachánců významnou roli, duchovní vůdce Ágá Chán je obrovskou autoritou, ale domnívám se, že v tádžickém Badachšánu je „kult Á.Ch.“ silnější. Vysvětluji si to tím, že A.Ch. Tádžický Badachšán nesmírně podporoval během občanské války v devadesátých letech – hlavně ekonomicky, ale i morálně. I v současnosti je zřejmé, že do Tádžikistánu proudí nepochybně více financí než do Afghánistánu, již 30 let zmítaného válkou. Na území Badachšánu se sice nikdy nebojovalo, ale i tak obyvatelstvo trpí rezultáty vlády. Pro Afghánce je také obrovskou autoritou Masúd – vedoucí protitálibánské Severní aliance – sice sunnita, ale autorita, zemřel mučednickou smrtí v r. 2001, když ho zamordovali Tálibánci. Ismáílité jsou nejvíce jich je ve Vachánu a Šugnánu. Je to nejumírněnější forma islámu. Na rozdíl od tádžických Vachánců přikládají afghánští větší důležitost „džamatchaně“-modlitebně ismáílitů. V tádžickém Badachšánu je džamatchan jen pár a chodí tam jen ti „opravdu hodně věřící“, zato v afghánském je džamatchana v každé vesnici a je údajně hojně navštěvována, což jsme ale v praxi neviděli, takže to asi zas tak horké nebude... vysvětluji si to tak, že v Afghánistánu nebyli ismáílité kvůli své víře pronásledováni, zatímco v Tádžikistánu ano, takže je nikdo neomezoval ve veřejném shromažďování a modlení. Každopádně v SSSR se náboženství přesunulo do domu, do rodinného kruhu a oficiálně žádní věřící nebyli, v Afganistánu za vlády Tálibánu ismáílité potlačováni byli, ale veřejné náboženské shromažďování se dělo. V roce 2000 byl A.Ch. na hranici obou Iškašimů a přišlo 40 000 Afghánců.

Dlužno poznamenat, že afghánští Vachánci jsou kvůli značné izolaci nepříliš vzdělaní, a to i nábožensky, takže duchovní autority, chálífové, často ani pořádně neznají religiózní záležitosti... Na druhou stranu ale častěji např. dodržují půst v době ramadánu (ruza) a prakticky nepijí alkohol. Školský systém je 9 let základní školy, 3 roky střední a poté univerzita. Dodnes jsou někteří starší lidé negramotní...Školství není extra kvalitní, ale evidentně se zlepšuje, díky zahraniční pomoci. Lidé si uvědomují důležitost vzdělání pro budoucí rozvoj. Některé děti chodí do školy i několik desítek km denně či týdně, do Iškašimu.

Jako v celé Střední Asii je pro většinu vesničanů často jediným majetkem stádo hospodářských zvířat a kousek obdělávatelné půdy – to i zajišťuje základ obživy a práce.

A pokud prahnete po dalších informacích, můžu jen doporučit publikaci Trojí tvář Vachánu od mého kolegy, spolucestovatele, antropologa, etnografa, etnologa Libora Duška 😊.