Před cestou

Dovča ve Vietnamu není tolik náročná na přípravu (hurá) – stačí koupit letenky a zajistit víza. Sice Zeman sliboval bezvízový styk a přímou linku, ale zatím se ani jedno nekoná, takže jsme koupili letenky: tam přes Paříž a Bangkok do Hanoje a zpět z Ho Či Minova města přes Singapur a Amstr, dohromady 15 000Kč za jednoho. Dá se i levněji, ale pořád jsme ladili den v Singapuru (což neklaplo) a počet pracovních dnů, až moc levných variant nezbylo.

Nejdůležitější je zajistit si víza, respektive schvalovací dopis, na který víza po příletu dostanete.  Je několik možností: navštívit velvyslanectví v Praze (drahé a zabitý čas), elektronická víza (celkem novinka, údajně by mohl být problém při půjčení motorky atd., protože v pasu není nic nalepené, jak jsou zvyklí) a nakonec možnost, kterou jsme využili i my: schvalovací dopis. Lze zajistit přes několik portálů, my vybrali cheapvietnamvisa.net, protože to bylo vážně cheap. Do dvou dnů jsme měli mail s dopisem zpět. Ten pak stačilo předložit na letišti společně s pasovou fotkou a 25 USD (někteří potřebovali 50 USD, protože si zbytečně koupili vícevstupové vízum, no co už) a na základě toho pak dostaneme nalepené vízum do pasu přímo v Hanoji.

Dál jsme měli předem koupený jeden přelet a zajištěné ubytko na první noc + v hrubých rysech naplánovaný itinerář. A repelent, speciální cestovatelský do podobných zemí.

A jedeeem 😊

Hanoj

Nebudu se moc rozepisovat o tom, jaký je můj vztah k létání, ať se pořád neopakuji. Na letišti v Hanoji jsme dostali víza, šlo to celkem rychle. Ale i tak už na našem zavazadlovém pásu jezdily jen dvě zavazadla. To znamená, že Kačka vyhrála černého Petra, její bágl, jak jsme se po chvilce dozvěděli, se válí někde v Paříži. Slíbili, že ho do zítřka dopraví na naše ubytko. Ještě vyfásla nějaké doláče jako odškodné. Houfem taxikářů se prodíráme ke kyvadlovému mikrobusu – cenu jsme ještě trochu usmlouvali a už to valíme směr Hanoj. O dopravě ve Vietnamu jsem toho četla hodně, ale i tak jsem byla v šoku a místy se bála o život nás i ostatních účastníků provozu. Ze tříproudové silnice se dá udělat až desetiproudová – autobusy, kola, lidé a hlavně skútry. Hodně skútrů. A všichni troubí. Není to jako u nás, kde troubení znamená „kam čumíš, kreténe“, ale spíš něco ve smyslu „jsem tady, jedu“. A funguje to. Údajně… Vystupujeme u Lucky guesthouse, kde dnes spíme. Přemýšlím, jestli se někdy dostanu někam jinam, když si vzpomenu, jaký mám trapný problém s přecházením i v ČR (v deníčku mám poznámku „napiš něco o provozu“, tak snad jste si udělali aspoň trochu obrázek, ale ještě se k tomu asi párkrát vrátím 😊).

Hned vyrážíme do ulic. Přecházím! Žiju. Nakonec přicházíme na to, že to tady vážně funguje jinak – prostě jdete a proplétáte se mezi skútry i auty, řidiči tu jsou pořád ve střehu. Všechny dopravní předpisy jsou spíš taková doporučení, takže ani na hlavní si nemůžete být jistí ničím.

Nabíráme směr nádraží, kde si chceme koupit lístky na zítřejší noční vlak do Sapy. Vzali jsme to tedy stylově přes train street, což je ulička, kde jede vlak těsně mezi baráky – není tu sice trh, jako v Bangkoku nebo v Indii, ale i tak má svoje kouzlo. Po koupi lístků následuje večeře – trochu tápeme, vybíráme klasickou pouliční jídelnu = paní s vitrínkou, pár mini stolečků a mini plastových židliček, dva větráky. Celkem pěkně se najíme, za 30 000 dongů za porci (u všeho škrtat tři nuly, takže 30Kč). Procházíme trhy á la klasická vietnamská tržnice k jezeru Hoan Kiem, takový středobod večerní zábavy a koncentrace turistů. Tady se neproplétáme mezi skútry, ale dětmi na takových bizardních elektrických autíčkách, která se tu půjčují. Asi trénink na vietnamský provoz. Jezeru dominuje pěkně osvětlená pagodička. Zmrzka na špejli. Pak si uvědomíme, že naše diskuze se proměnila v několik zcestných monologů a jdeme spát.

K snídani v ceně ubytka (80kč/noc) dostávám kafe. Vietnamci milují kondenzované mléko, tak mi chtěli asi dopřát a rovnou mi ho tam pěkně zamíchali. Takže to dost protrpím (časem tomu přijdu na chuť, ale ne natolik, že bych po návratu hned pro jednu plechovku běžela). Tuk tukem, které tedy ve Vietnamu moc nefrčí, se necháme odvézt k Mauzoleu Ho Či Mina. Fronta je nekonečná, doslova. Dozvídáme se, že v sobotu je to tak vždy. Převládají místní, hlavně školní zájezdy. Děti na nás pokřikují a mávají a my se marně snažíme najít konec fronty. Vzdáváme to. Jídlo. Sedíme mezi místními dělníky na těch mini židličkách. Trochu tápeme, jak se ta jídla konzumují. Co se namáčí do čeho a k čemu jsou mističky s nějakým podezřelým vývarem. Obsluha se nám snaží pomoci. A s pomocí tří anglických slovíček a hromady posunků to snad děláme správně. Chceme najít starou bránu. Vidíme ji za plotem, tak plot obejdeme a omylem jsme ve vojenském muzeu – brána opět za plotem, ale jiným. Tak si muzeum projdeme, když už jsme zaplatili 40 000K 😊. Já moc na muzea nejsem a na válku ještě míň, takže jediné, co mě zajímalo je zmrzlina. Koupili jsme si naprosto odporné nanuky. Ale co je nejdůležitější: nakoupila jsem pohledy! Mám předsevzetí, že je jednou pošlu včas a třeba přijdou tentokrát dřív, jak já. Konečně se dostáváme k bráně a pozůstatkům původního opevnění. Odtam už jako ostřílení mazáci MHD k jezeru, kde navštívíme želví ostrov, ke kterému se váže legenda o vyhnání Číňanů a želvě, co zmizela s mečem (fakt to nějak takhle bylo!). Pak véča na ulici, vyzvedneme bágly (i Kačka) a jdeme na vlak. Po cestě jsme ještě koupili SIMku za 200 Kč 60GB, která nám opravdu posloužila (zejména, když mi vypršelo Spotify premium 😊.. a také na mapy, tipy, ubytování… a instagram).

Sapa

V deset večer vyjíždíme z Hanoje do Lao Cai, odkud je to co by kamenem do Sapy. Vlak má asi hranatá kola, což se jeví jako problematické především při používání WC a koupelny (čti umyvadlo). Každopádně nějakým zázrakem to na pár hodin zalomím… Po probuzení je za okny mlha. Vystupujeme, opět draví taxikáři, smlouváme a za 40k/osoba se necháme zavést k hostelu, který jsem včera bookli. Za necelou hodinku jízdy jsme na místě.

Sapa je celkem rozlehlá, stejně jako v Hanoji mě překvapuje, že tu není příliš turistů. Tedy bílých. Hodně tu cestují Asiaté, někdy je těžké rozlišit je od místních. Mnoho domků je tu lazeno do francouzského stylu, jakožto pozůstatek francouzské kolonie - to se projevuje i v místní kuchyni. Po ubytování se rozhodneme zkusit toto propojení a kupujeme si bánh mí, bagetu, kterou Vietnamci plní míchanými vejci nebo i masem. Akorát to obohatí o nezbytný koriandr a nějaké pálivosti. Místy to tu vypadá i jak v Karlových Varech. Na každém kroku nás zastavují hmongské ženy s nabídkou průvodcovských služeb či homestay ubytování. Hmongové jsou jedno z etnik, které obývá sever Vietnamu. Rozeznat jdou především podle pestrobarevného oblečení a neustálého nabízení suvenýrů, které, jak zde hlásají cedulky, si nemáme kupovat, protože to jsou fejky koupené někde na tržnici a ne rukodělné výrobky, za které je vydávají. Projdeme nedělní trhy a jdeme se ubytovat, protože jak nám paní pustila před hodinkou z google translatoru, „room ready 11“. Vyhřívaná postel, tak to se v té mlze a mrholení hodí, už mě ostatní málem nikam nedostanou. Oblékáme všechno teplé oblečení, co máme a dáváme kámen, nůžky, papír, jestli riskneme lanovku nebo zamíříme do údolí, do hmongské vesničky. Vyhrává varianta číslo dvě – lanovka za 700k do mlhy se nám nechce pokoušet. Po cestě se občerstvujeme dračím ovocem a smaženými koblížky. Občas na nás ještě někdo zkusí „šop from míííí“. Do vesnice Cat Cat je vstup 70 000 dongů. Já moc podobná místa nemám ráda, nebo jsem z nich spíš v rozpacích – platit peníze za to, abych koukala na „autentický život“… Chudoba, hmongské děti, hodně pejsků a malých či větších prasátek, mezi tím suvenýry. To je cesta do údolí skrze vesnici. Ochutnáme jablečné víno. Naštěstí jen jeden hrneček na kolovačku, jinak by mě to asi docela vyndalo. Dole jsou vodopády a jakási soustava mlýnských kol, už ale slouží jen jako atrakce pro turisty. Občas zahlédneme i nějaké to rýžové políčko, když nám mlha dovolí. Na zpáteční cestě nám mlha už moc nedovolí. Ve městě ochutnáváme „tyčky“ – vše možné z grilu na špejli, často s Káčou srovnáváme s Thajskem, kde jsme byly spolu v roce 2016 a tyčky tam byly základem našeho jídelníčku. To bylo samozřejmě jen na chuť, za čtvrt hodinky už sedíme v „restauraci“ a objednáváme Bun chá (grilovaný bůček), asi nejznámější vietnamský pokrm u nás -  polévku Pho Bo ( i když jim je celkem divné, že se jí Kačka domáhá večer, je to typická snídaně) a rýži se zeleninou a rybou. Pak už se těšíme na vyhřívanou postel, protože se znatelně ochladilo.

K snídani si za pár dongů kupujeme sladké pečivo, úplně nespěcháme – počasí stále žádná hitparáda. Posílám pohledy!!! Tradičně se u toho i vyfotím, kdyby náhodou nedorazily. A vyrážíme cestou mezi rýžová pole do údolí, kde jsou další vesničky (Lao Chai, Ta Van) – do oblasti se také platí vstup. Mlha se sem tam protrhává a výhledy jsou parádní. No, kdyby svítilo sluníčko, tak tam asi fotím ještě teď, ale holt i takové věci k cestování patří. Shodujeme se, že takhle monumentální jsme to nečekali. Rostoucí koncentrace odpadků a toulavých psů značí, že se blížíme k vesničkám. Obydlí tu jsou o poznání prostší, najdou se tu ale i luxusní homestaye pro movitější turisty, autentičnost nula bodů, ale wifi s bazénem dobrá, že… Po troše bloudění jsme se dostali k „Muzeum of homestay“, kde je i závěsný most, který sice nikam nevede, ale ti odvážnější si ho mohou projít (vlezla jsem na něj a mám na to i důkazy 😊). Zpátky do Sapy jsme chtěli jinou cestou pěšky, ale kvůli počasí trochu vyměkneme a jedem taxíkem. Je mi fakt zima. Na hostelu si hrajeme na detektivy – paní domácí nám pouští video z kamer, jak nějací dva batůžkáři berou roha bez zaplacení. Nějak si myslí (podle google translatoru), že bychom je mohli znát, protože jsou taky bílí. Je nám trochu smutno, že to těm klukům za těch pár korun stojí.

Ha Giang a ilegální návštěva Číny

Vyjíždíme ze Sapy malým autobusem. Vypadá to na pohodlnou jízdu, ale poprvé zjišťujeme, že převoz lidí z bodu A do bodu B je spíše vedlejší činnost. Co chvilku zastavujeme a řidič nás zaskládává kanystry, krabicemi a vším, co je potřeba někam převést. Já jsem relativně v poho, v uších Foster the People.  Takže na rozdíl od ostatních ani nepostřehnu, že nějací Asijaté zvracejí do pytlíků a házejí to z okna. Za krásných šest hodin jsme v Ha Giangu [Hazang]. Oproti Sapě je tu krásný klid a také teplo. A žádní turisté. Místní se na nás usmívají, zdraví nás a ostýchavě nám radí, kde se najíst. Moc lidí neváží cestu až sem na odlehlý sever, podle mě je to škoda. Tuto oblast najdete i na UNESCO seznamu jako významné kulturní a geologické dědictví.

Po večeři jdeme s Káčou pro pívo (v JV Asii prostě chutná i mně 😊) a po cestě zjišťujeme, za kolik by se dalo pronajmout auto s řidičem, na motorky si v tomto počasí a terénu netroufáme. Po dohadech a smlouvání to máme za tři miliony dongů na dva dny a noc. Už potřetí jdeme kolem místního gymu – ach joo, jak já bych si zvedla pár činek….

Budíček v šest, pár nadávek a snídaně a už na nás troubí Ford Ranger (čti hezké, velké bílé auto). Zrovna když nakládáme batohy, začne pršet. Počasí na severu nám opravdu přeje. Cesta je místy docela divoká, přes mlhu není vidět nic z údajně nádherné scenérie. Řidič neumí anglicky, takže domluva je ruce, nohy a google translator (ne, fakt nemusíš zastavovat na vyhlídce do mlhy). Nejlepší přichází, když se mu konečně podaří propojit telefon s autem a pouští nějakou asijskou didžinu – jedna písnička je docela mezinárodní „aj lav poland faking mač“ vietnamskou angličtinou… Pořád se utěšuji tím, že zítra má být lépe a tudy pojedeme i zpátky. Zvládneme navštívit jednu vesničku á la skanzen. Počasí je o trochu lepší – už vidíme ten sráz vedle silnice, který bych tedy raději neviděla. A nějaké okolní kopce a údolí. Ač se snažím být nad věcí, z toho počasí bych nejraději tloukla hlavou do okýnka. Další zastávkou je hmongský královský palác – je postaven za peníze z obchodu s opiem. Jeho tehdejší majitelé pomohli vyhnat Francouze z oblasti. To už jsme na úplném severu, řidič ukazuje kamsi vpravo „China, China“. Doveze nás k vyhlídce, která je v mlze sotva vidět. Když už jsme tady, vyfotíme se alespoň s mlhou. Kačka překřtí focení selfie se selfie tyčí na „tyčkovanou“, což se ujme po zbytek pobytu. To je asi jediný přínos návštěvy této vyhlídky. Řidič nám po cestě dál vysvětluje (asi), že jsme přímo u jednoho z přechodů, což nám potvrdí i online mapy - nápis „illegal border“ se nám líbí a necháme si zastavit. Podlezeme ostnatý drát a užíváme si naši minutu slávy v Číně. Přespíme v pohodovém menším městečku Dong Van. Poté, co se ubytujeme, vyrážíme na lov potravy, všude mají jen hot poty (vařič, kastrol s něčím a uvař si sám). Nakonec přicházíme do restaurace, kde se rozjíždí rodinná oslava, ale i tak nás obslouží a dáváme si výbornou polévku, po tom mlhavém dni vážně bodne.

Celou noc jsem si přála lepší počasí, ale vzbudíme se do mlhy (abych odcitovala sama sebe, to počasí bylo ku*va pěkně na h…). Appka na počasí pořád ukazuje sluníčko. Řekla bych, že nad tou mlhou i bude, ale ta se nás drží… Na první dnešní vyhlídce dáváme mlze ultimátum. Počkáme tu hodinu a jestli se neroztrhá (nebo neodejde, nevypaří, prostě to, co mlhy dělají), bude zle. Takže tam hodinu čumíme do mlhy. Řidič si musí myslet, že jsme blázni, když tam obdivně koukáme „do dáli“. Přátelé, funguje to! Mlha je fuč. Nálada z nuly na sto za pět vteřin, výhledy jsou vážně dechberoucí a znatelně se oteplilo. Po zbytek dne už je to paráda. Vlastně po zbytek pobytu! Projíždíme krajinou, všude zastavujeme, fotíme, kolem nás políčka, usměvaví lidé a zapřažení volečci. A za tím vším obří kopce. Vůně borového lesa nám připomene domov. Potom se napojíme na cestu, kterou jsme včera jeli na sever. Takže si vychutnáme i výhledy a krásy, které jsme si včera mohli jen představovat.

V hostelu nám recepční koupí lístky na noční autobus do Hanoje. Máme pár hodin do odjezdu, tak vyrážíme na trhy. Trhy jsou v podstatě takový drive thru, Vietnamci neopouštějí skútry ani tady a nakupují v podstatě za jízdy. Také si tu můžete koupit psí maso, na to jsem se kouknout nešla. Ještě hledáme zmrzlinárnu – za tu cestu jsme museli asi dvěstěkrát odpovědět na „heeeloooou“. Stojíme u pultu, že si objednáme (zmrzlina se řekne kem). Paní na nás zatím jen kouká, stejně jako asi dvacet heeelooou. Pak se tedy osmělí a zeptá se, jestli chceme „aj-kím“ – a to my chceme. Za těch pár dnů už rozpoznáme, zda Vietnamec mluví anglicky nebo vietnamsky, což pro nás ze začátku byl dost oříšek kvůli jejich přízvuku (např. pá-pó je passport). Také už ovládáme pár slovíček: ahoj, děkuji, na shledanou – postupně naši slovní zásobu ještě rozšíříme, ale ne o moc… Usadíme se, odvážnější děti si nás nenápadně fotí a za chvilku už máme před sebou pohár. Zmrzlina je výborná. Kromě ní je ale v poháru také sladká rýže a to je fakt dobrota, takhle dohromady.

Z hostelu nás na autobusák odváží svoz. Čeká nás naše první cesta sleeper busem, to je lehátkový autobus. Při vstupu se musíte zout a dát boty do připraveného pytlíčku a najít si postel, které jsou ve třech řadách a dvou patrech. Autobus je pohodlný a spí se mi vážně královsky. V Hanoji máme být ve čtyři, překvapivě jsme tam už v půl třetí a říkáme si, co budeme dělat. Ale na autobusáku nikdo nevystupuje – naopak, řidiči si lehnou mezi nás a do šesti se krásně dospíme. Tak to vyšlo vážně skvěle, už jsem viděla, jak chodíme po noční Hanoji s krosnou. Pak už mazácky odmítáme tágo za 200 000 dongů a jedeme do centra linkáčem za 7000₫/osoba.

Zase v Hanoji

Tentokrát jsme ubytováni v centru, v klasickém dormu (20 lůžek na pokoji). Na střeše je krásná teráska s výhledem na křesťanskou katedrálu a okolí. Všude plno baťůžkářů. Sprcha, kafe (Lukáš zkouší typický kafčo s vajíčkem) a zařizujeme si výlet na další dva dny do Ha Long Bay na loď. Týpek na recepci se nás ptá, kam máme dnes namířeno, tak se svěřujeme s plány o mauzoleu – trochu nás vysměje, že je dnes zavřeno. Takže ani pokus č. 2 u strýčka Ho nám nevyjde. Tak alespoň vyrazíme do areálu, kde jsou kromě mauzolea ještě nějaké pagody, třeba jednopilířová pagoda, museum strýčka Ho a pár dalších kýčů. Já jsem vypila dvě coly, takže mám wc tour – alespoň si zapamatuji konečně, jestli mám chodit na nu nebo nam (někde jsem četla, že ve Vietnamu nefrčí veřejné wc a už vůbec, že by se za ně platilo – takže omyl, záchody celkem všude a za 2000₫). Další cíle jsou sestřelená B52, která slouží jako památník obětem války, Palác literatury, budhistická pagoda, kde mniši zrovna hrají benďas a budova opery. Také už okukujeme suvenýry, u stánku nám k tomu obsluha vytahuje všudypřítomné plastové mini židličky, tak u té hrabárny máme i posezení. Večer si dáme pivko na střeše a jdeme spát.

Ha Long Bay

Jedno z must-visit míst ve Vietnamu – je to jedno z nejnavštěvovanějších míst ve Vietnamu. Turismus tu jede ve velkém, ale i tak návštěva vážně stojí za to. My jsme v Hanoji obešli hodně cestovních agentur a porovnávali nabídku, věděli jsme, že musíme být opatrnější, protože se s výlety dost šmelí, takže jsme si raději připlatili a koupili přes agenturu v hostelu, která jako jedna z mála měla na internetu stránky a na TripAdvisoru kladné hodnocení.

Ha Long Bay – „dračí zátoka“, je přes 1500km2 rozlehlé místo s tisíci ostrovy a ostrůvky vystupujícími z moře, mezi kterými následující dva dny budeme proplovat. Loď vypadá dobře – dvoulůžkové kajuty s koupelnami, pěkná jídelna a lehátka na horní palubě. Naši spolucestující jsou německá rodinka, německý pár, jedna Polka a mladá průvodkyně. Posádka se o nás dobře stará, stůl je vždy plný mořských plodů, zeleniny, masa – když někdo něco nejí, dostane za to alternativu. Několikrát se tam vážně přejíme. Opalujeme se, fotíme okolní skály a ostrůvky, pak přesedáme na menší loď, kterou se dopravíme do kajak přístavu, odkud vyrazíme na projížďku (všechny irituje, že pořád pletu kajak a kánoe… myslím, že to byly fakt kajaky). Projíždíme mezi skálami, tunely, dostaneme se do malé zátoky, kde pozorujeme opice. Na zpáteční cestu je závod – asi bylo potřeba rychle vrátit ty kánoe… tedy kajaky. Zpět na lodi se můžeme vykoupat. Všichni skáčou z lodi do vody a my s Káčou rozjíždíme na horní palubě foto akci (prostě dvě modelky a fotografky :D).

Večer se učíme jíst fresh rolky, opět stůl plný jídla, povídáme si s Němci a průvodkyně nám vypráví o životě ve Vietnamu. Následuje lov kalamár – pan Němec chytne dvě velké, zbytek ostrouhá. Ještě chvilku si povídáme s průvodkyní. Co nás zarazí: roušky – vždy jsem si myslela, že ty roušky, co všichni Vietnamci i další Asiaté nosí, jsou kvůli smogu. Ale hlavní důvod je slunce. Kdykoliv svítí, všichni, především ženy, se zahalují od hlavy k patě. Také v padesáti mají stejně vrásek asi jako já teď… A pak se jde spát. Tedy jak kdo. Lukáš se nedobrovolně stal lovcem švábů, kteří jsou v kajutě. Akce končí spánkem na horní palubě pod širákem. U nás švábi nebyli, takže jsem se pěkně vyspala.

K snídani je polévka. To moc nevítám, já raději palačinky, ale celou porci sním. Připlouváme na ostrov Cat Ba, což je národní park. V zabijáckém horku se drápeme na vyhlídku – cítím se (v obou významech) dost nechutně – namažte se opalovákem, nastříkejte repelentem a pak se hrozně zpoťte. Každopádně ta cesta stála za to, výhled je super. Následuje oběd a cesta trajektem a busem zpět do Hanoje. Po cestě ještě zkoušíme další nanuky, ty už chutnají o dost lépe než ve vojenském muzeu. Dokonce i ten kukuřičný. V hostelu máme půl hodinu na sprchu a jídlo, které si nakonec bereme s sebou do sleeper busu. S Kačkou obsazujeme zadní lehátkovou trojku, kde se roztahujeme a večeříme, než za to dostaneme vynadáno. Po cestě nabíráme další lidi a věci, takže je lidí více jak postýlek, na to jsou Karel a Karel vybaveni a do uliček dávají matrace. Také je v tomto busu záchod, což působí blahodárně na moji psychiku a ani jednou se mi nechce a nebojím se napít coly.

[Fouňa]

Ráno vystupujeme v malém městečku Phong Nha  [Fouňa]. Škoda, že tyhle autobusy jsou v EU zakázané kvůli bezpečnosti. Jsou teprve čtyři hodiny – místní jsou údajně připraveni na to, že sem jediný bus jezdí v tuto dobu. Ač náš hostel vypadá dost zavřeně, dostáváme se dovnitř a za pět minut už se sprchujeme na pokoji. Ještě se na dvě hodinky natáhneme, posnídáme a na vypůjčených skútrech s mapkou v ruce vyrážíme. Nejdříve benzínka (3l za 60 000₫) a nádhernou krajinou směr jeskyně. Docela mě překvapuje, kolik je v této oblasti katolických kostelíků. První zastávka je Dark Cave – nakonec se rozhodneme pro levnější variantu bez návštěvy jeskyně, kde je jen tma a bahno na rochňání. Takže jen vodní atrakce – ehm, já jen focení :D. 400 metrů dlouhá zip line je pro všechny zívačka, pro mě adrenalin, který nehodlám podstoupit. Já vím, že jsem ze všeho děsně po… Potom tam jsou menší zip line se skokem do vody a lanové atrakce.

Na řadu přichází dnešní highlight - Thien Duong a.k.a. Paradise Cave, celá cesta na konec jeskyně nám zabere půl hodiny, celý jeskynní komplex je ještě o dost větší, ale není přístupný. V oblasti je i největší jeskyně světa, ale vstup je tam, jak by řekla Kačka, asi bambilión, tak se „spokojíme“ s touto. Já tedy nejsem žádný speleolog, nebyla jsem ani v Macoše, jen v Gruzii v jeskyních, takže tady se mi líbí (je tu chládek a málo turistů). Jdeme dolů po schodech, kde je nějaká plošinka, myslela jsem si, že tam jeskyně končí a ne, že půjdu dalších dvacet minut na konec, vážně zírám. A fotím. Ještě máme čas, tak se vracíme kousek do eko parku Nuoc Mooc, kde se procházíme po bambusových laťkách přes řeku a přírodou. Po cestě zpět do Founi ještě fotíme, příroda je úplná džungle, hodně se nám tady líbí. Proběhne i nezbytná tyčkovaná na motorkách. Předjíždíme stádo volečků, děti na kolech, troubíme jako místňáci – benzín už je skoro na nule, ale to už parkujeme u hostelu. Ve městě vybíráme restauraci s výhledem na řeku. Za pět minut je tma a řeka není vidět. Paní trochu nepochopí naši objednávku, ale i tak se celkem dobře najíme, potom už jen partička Bangu, pivo a jdeme spát.

Tour de Hue

Z Founi jedeme busem do Hue, snažím se koukat z okénka, ale i ten relativní kousek se jede sleeperem, takže mě vzbudí až „Come on, Barbie, let's go party“, co pouštějí v cíli řidiči. Celý bus zpívá. Tágo nás veze k ubytování, kde nás nemají v systému a nějaký týpek nás odvádí jinam, to je o poznání horší hostel, tak alespoň usmlouváme cenu na tři pětky za osobu (večer zjistíme, že jsme byli v úplně jiném hostelu, protože se jmenují podobně a v tom původním na nás stále čekají). Půjčíme si tu hooodně zánovní kola, abychom objeli všechny památky, které Hue, jakožto sídlo poslední královské dynastie nabízí. Přijíždíme ke královské pevnosti ve staré části města. Musíme zaplatit parkovné, na sedlo nám napíšou číslo lístku, který dostaneme. Komplex je obrovský, prohlídka nám zabere dost času. Pak trochu bloudíme ve snaze najít jezírka. Dostaneme se do míst, kam bílá noha ještě nevkročila, natož čtyři blázni na rozpadlých kolech, takže se atrakce stává spíše z nás. Ale užíváme si to křižování města. Kdyby mi někdo ráno řekl, že pojedu ve vietnamské dopravě v protisměru na červenou mezi autobusem a houfem skútrů, asi bych se mu vysmála, ale tak nějak se do toho dostáváme (akorát kolo netroubí). Heeelooou, heeeloou. Tlačí mě zadek. Koupíme si Bán mí a sníme ji u jedné z pagod.

Kačka chce ochutnat místní specialitu Banh Khoai, podle receptu v průvodci to vypadá na pokrm z dílny pejska a kočičky – zahrnuje to hodně ingrediencí, jejichž kombinaci si lze těžko představit. Rýžová placka, mleté maso, ráčci, fazolky, arašídová omáčka… Najdeme místo, kde na tabuli svítí přesně ten název. Obsluha lehce zmatená, ale nakonec každý máme, co jsme chtěli. Já až na třetí pokus, ještě jsem to musela jít do kuchyně ukázat a následně si to nechat ohřát. Vietnamci skoro všechno jedí studené. Placka vypadá celkem dobře. Dostáváme k tomu nůžky. To se mi tu líbí, oni i vaječnou omeletu nekrájí, ale rozstříhají nůžkami. Když nás viděli, museli nám předvést, jak se placka jí. Co kam namočit, do čeho zabalit atd. Každopádně podle průvodce to je jen nějaká demo verze pokrmu, dost ingrediencí chybí. Na TripAdvisoru najdeme nějakou vyhlášenou restauraci s dobrým hodnocením. Po vrácení kol se tam vydáme na druhou večeři. Je to asi první místo, kde si kvůli velikosti stolů nepřipadáte jak na sváče v mateřské škole. Krom Banh Khoai si objednáme ještě degustační menu, pivo a marakujový dortík. Obžerství. No, nejen tady, vlastně všude. Pořád něco jíme. Ale dvě večeře máme poprvé. Všechno je výborné.

Ráno si chci vyndat z batůžku snídani, ale batoh je roztrhlý. Hned mi dojde, odkud vítr vane. Nějaká nenažraná myš se prokousala batohem, dvěma pytlíky a snědla mi snídani! Alespoň poprvé za svoji cestovatelskou kariéru využiju cestovní šitíčko a v autobusu mám zábavu (než opět upadnu do kómatu).

Rychlovka v Hoi An

Kolem poledne vystupujeme z autobusu do houfu taxikářů, nabízečů ubytování a dalších neodbytných obchodníků. Naše taktika je poslechnout si pár nápadů, chvilku počkat, až si rozeberou ostatní turisty a těm ostatním nezbyde, než s námi smlouvat nebo jít s prázdnou. Dohadujeme se s babčou, která má hostel. My nepotřebujeme ubytko, jen si někde nechat bágly, dát sprchu a odvoz na letiště do Da Nangu, odkud nám brzy ráno letí letadlo a noc máme v plánu strávit na letišti.

Přes babču si i zařídíme auto do My Son, což je někdejší duchovní centrum Vietnamu. Mnohdy je srovnáváno s kambodžským Angor Watem, což mi tedy přijde dost nadnesené. Podobné chrámové komplexy jsme navštívili i v thajské Ayutthaye – to byl pro mě asi top Thajska, takové památky mám ráda, proto jsem se sem těšila. Jedná se tedy o hinduistický komplex, který byl budován od čtvrtého do třináctého století.  Jednotlivé stavby jsou rozprostřeny v džungli. Máme štěstí, široko daleko žádní turisté. Až když odcházíme, valí se sem davy asijských nadšenců. Pro samé nadšení ani nevnímám neúprosné horko a vysokou vlhkost vzduchu.

Zpět v Hoi An si kluci vyprosí „nejlepší Bánh mí ve Vietnamu“ – nacházíme bistro s překvapivě velkou nabídkou a hodnotíme chuť. Za mě byla včerejší v Hue za deset korun lepší, ale kluci jsou spokojení. Pokračujeme do staré části města, která je proslulá díky barevným lampionům a starobylým uličkám. Do staré části nesmí motorová vozidla, takže žádné troubení, alespoň na chvilku. Platíme 120K vstup, který, jak se ukáže, by nebyl potřeba, protože to jsou kuponky do jednotlivých staveb, bez kterých bychom se obešli. Památky vybíráme náhodně, procházíme se, kolem nás se prohánějí rikši s turisty, jak se blíží západ slunce, pomalu se všechno rozsvěcí. Atmosféra je kouzelná – na řeku vyjíždějí loďky s lampiony a všechny uličky barevně svítí. Na Hoi An i s My Son stačí bohatě jeden den. Večer se přesouváme na letiště do Da Nangu – projíždíme městem, které přirovnáváme k vietnamskému Las Vegas – kasina na každém rohu, vše barevně bliká (barevně bliká cela Asie, to je jejich specialita, ale tady to je vážně extrém), obří ruské kolo, dračí most, no nestačíme se divit. Na letišti nacházíme vhodné místo s lavičkami, Kačka ještě vyráží vyfotit trochu z toho Las Vegas, já usínám a spím až do čtyř, než je doba našeho check-inu. Přece jen mám spaní na letištích natrénováno. Let do Saigonu, překřtěného na Ho Či Minovo město, prospím, vzbudí mě až dosed na ranvej  - asi půl vteřiny paniky, ale pak si za okny všimnu pevné země – ne, fakt to nebyl výbuch motoru.

Saigon a.k.a. Ho Či Minovo město

Na letišti na mě dýchne trocha melancholie z blížícího se odjezdu, za pár dnů se tady budeme loučit s Vietnamem. Hledáme stanoviště busu 152, který jede přímo do centra, kousek od našeho hostelu. Máme zamluvené čtyři místa v šestilůžkovém pokoji, jsme tu zatím sami. Trochu se zkulturníme a vyrážíme na trh, kde se dá sehnat vše, hlavně hodně suvenýrů. Nápisy „fix price“ napovídají, že tu smlouvat moc nemůžeme. Zatím jen obhlížíme terén, nákup máme v plánu na poslední den.  Kluci chtějí do musea války – to s Kačkou projdeme za čtvrt hodiny. Jediné, co nás zaujme, jsou mučící nástroje, až mám husinu. V horku se doplahočíme ke katedrále Notre Dam, která je v obležení lešení. Hned vedle je budova staré pošty. Jedna z nejdůležitějších zastávek je, nečekaně, restaurace. Tentokrát vyhlášená rybí. Necháme si doporučit pokrmy - nějaké šneky, mušle, kalamáry, pak takové kuličky, co vypadají jako oči, ale nejsou to oči. K tomu bagetka, zelenina a omáčky. Všechno ochutnáváme – i s pitím nás to vyjde dohromady na 450K. Opět se musíme nechat poučit o tom, jak se některé věci jedí, respektive že některé části se nejedí a jsou jen na ozdobu. Při placení jsou trochu zmatky, protože nás kasíruje číšník podle prázdných talířů. Ty jsou ale tak vylízané, že nemůže rozpoznat, co jsme to měli a musíme mu to ukázat v jídeláku – prázdnou plechovku od coly dokonce musím vyndat z odpadkového koše, aby ji namarkovali. Z horka a cesty jsme dost unavení, takže kempíme v kavárně a nad průvodci plánujeme návštěvu delty Mekongu a Phu Quocu, které máme ještě v plánu. Jediná další aktivita je večeře na trzích – výborná smažená rýže.

Delta Mekongu

Ráno jedeme na blind na autobusák s tím, že zkusíme sehnat nějaký autobus do My Tho, centra delty Mekongu (to je ten důmyslný plán, na který jsme přišli včera v kavárně). Asi po pěti minutách už ležíme v sleeper busu vedle britské rodinky – ti už tam hodinu čekají, až se autobus naplní a pojede se. Výlet do delty se dá sehnat i přímo ze Saigonu, ale za nemalý peníz, ve stylu masové turistiky – to není nic pro nás. Když je to jen trochu možné, snažíme se tyto možnosti vynechat. Po cestě zastavujeme na wc, Britky pak zamíří do špatného autobusu a my tomu našemu musíme pomalu bránit vlastním tělem, aby jim neodjel. Autobus skáče přes mosty nad rameny Mekongu takovým způsobem, že větší část cesty prolevituji nad lehátkem. Na autobusáku za městem Can Tho rychle booknem hostel na tři noci, který se stane naší základnou pro poznávání života v deltě. Horko. Hostel vypadá pěkně, holky na recepci ovládají angličtinu (později zjistíme, že ne všechny) a je tu hodně pejsků. Všude jsme četli, jak je Can Tho turistické, ale za ty tři dny tohle musíme vážně vyvrátit. Turistů je tu naprosté minimum. Město je příjemné, má dobrou atmosféru, snadno se v něm orientujeme (dobře, ostatní se orientují, já bych se samozřejmě ztratila), je tu hodně restaurací (i velké vegetariánské, kde je pořád plno!). Také mě překvapilo, že tu žije milion obyvatel.

Je tu několik pagod, nesmí chybět trh. Hledáme nějaké cestovky, kde bychom si mohli porovnat výlet na ranní plovoucí trhy. Nacházíme jen dvě. Jeden výlet je podezřele levný a jeden slušně předražený – tady se musíme hodně ovládat. Slečna se sice snaží mluvit anglicky, ale její přízvuk to příliš nedovoluje, zní to vážně vtipně. Rozhodneme se pro zlatou střední cestu, výlet přes náš hostel. Loď má být jen pro nás, ale nakonec dostáváme slevu, když vezmeme do party ještě jednu britskou holčinu. Takže to máme 400K na osobu. Karty, pivo a honem spát, zítřejší budíček je v 4.45.

V 5.15 nás vyzvedává naše průvodkyně, na cestu dostáváme kávu a vyrážíme k řece. Výlet je naplánovaný na šest hodin – začínáme nástupem do loďky. Tak se opět s Káčou setkáváme s Mekongem tváří v tvář, akorát o 2000 km dál, než před dvěma lety ve Zlatém trojúhelníku. Pomalu upíjím kávu a probouzím se, už se rozednívá. Průvodkyně má energii na rozdávání a hned se pustí do vyprávění – o deltě Mekongu, vysvětluje nám i jak funguje přízvuk ve vietnamštině, trpělivě opravuje naše pokusy, dokonce se konečně naučíme správně vyslovovat „kolik to stojí“, ale to už se dostáváme k prvnímu plovoucímu trhu. Tento trh je něco jako Makro, takový velkoobchod. Lodě jsou větší a nakupuje se tu ve velkém. Turisté stále nikde – ne, že bych si na tuto skutečnost chtěla stěžovat. Potom zaplouváme do malé zátoky, kde vystupujeme. Nejdříve si vybereme snídaní (polévka, polévka nebo polévka), kterou si později sníme na loďce. Jdeme se podívat do továrny na nudle. Továrna = přístřešek a dva chlapíci. Průvodkyně nás seznamuje s celým procesem výroby, nakonec si vyzkoušíme, jak se nudle krájejí. Než se nasnídáme na loďce, ocitáme se na dalším trhu, ten je s malými loďkami a dá se zde koupit úplně vše, především ovoce. Na dalších loďkách připlovají zákazníci, náš řidič si koupí tašku manga a průvodkyně igelitové cosi. Je tu i pár turistických lodí, které šumu na trhu přihlížejí. Většinou jsou poznat podle záchranných vest, které my nemáme. Shodujeme se, že jsme čekali větší ruch a více lodí. Ale i tak se nám místo, vlastně celá delta, líbí.

Ocitáme se v malých kanálcích, kterými proplouváme obklopeni neskutečnou džunglí. Sem tam baráček na kůlech, z kterého na nás mávají dětí (heeelooou) nebo tu perou prádlo, myjí nádobí – zkrátka život v deltě, kde řeka je jak prostředek k dopravě, tak ke všemu ostatnímu. Tady na nás často i dospělí křičí hello, což nám přijde zvláštní, ale milé. Vystupujeme a jdeme se projít vesničkou. Průvodkyně se zastavuje u každého druhu ovoce, o kterém se dozvíme něco zajímavého – kolik druhů banánů tu pěstují, že banánové listy se dříve používaly jako toaletní papír (ty uschlé). Kokosy, durian, jack fruit, dračí ovoce, ananas – je tu vše a každé ovoce má více využití než jen jako potrava. Třeba se potírají proti komárům, ale už nevím, jestli limetkami nebo citronovou trávou. Je tu nějaká továrna s hadími kůžemi, kde jsou nafouklí hadi, aby z nich ta kůže šla sundat – nesmí se tu fotit. Dozvídáme se i něco více o oltářích, které jsou v každé domácnosti i obchodu, většinou jsou zasvěceny předkům a každý den se jim něco obětuje, aby bylo dobře. Vypráví také o postavení žen ve společnosti, které se zlepšuje, ale rozvody stoupají. Šťastné číslo pro obchod je devítka a co mi vážně utkvělo, je fakt, že Vietnamky, aby měly hodně mateřského mléka, si vaří prasečí nohu s papájou. Také se ptáme, kde se ve městě najíst. Po výletu nás dovede k jedné z restaurací, kde si dáme oběd. Ještě po cestě kupujeme smažený banán v těstíčku, moje nové nejoblíbenější jídlo a v pekárně něco, co vypadá jak paštel (nejlepší portugalské dobrůtky).

Večer služby naší průvodkyně využijeme ještě jednou, tentokrát online. Našli jsme restauraci, kde nám doporučila, že mají všechny „speciality“, co chceme (co ostatní chtějí) ochutnat. Vypadá to tam moc pěkně – takové posezeníčko na kůlech, dovedou nás do jednoho z boxíků. Je to tu velké a rádoby honosné. Ale anglicky tu nikdo neumí. Takže si přes messenger volá milá průvodkyně s číšníkem a pak nám vysvětluje, co a jak. Jo a proč tu vůbec jsme: had, krysa a žába. Hada si máme jít vybrat, jdou Kačka s Michalem a Káča se vrací mírně v rozpacích, každopádně objednávka vyřízena. Za chvilku už máme na stole talíř s krysím masem a žáby. Krysu ochutnám! Žábu ne, nejsem kanibal, že jo… Následuje hot pot s hadem – takže takový hadí vývar. Plavou tam i vnitřnosti nebo co to je. Ale kousek hada si také dám. Abych to nějak shrnula – krysa prý chutná jak králík, žába jako kuře a had je takový žužlavec, dle mě bez chuti. Dojím se tyčinkou a pringlskami.  Přes kýčovitě osvětlený most lásky jdeme zpět do hostelu, město ožívá a plní se lidmi, my jdeme na kutě.

Další den ráno opět vstáváme brzy, chceme ještě okouknout trhy ze břehu a nacházíme náhodně jednu „kavárnu“, kde je dobrý výhled na plovoucí market. Objednáváme kávu a pepsi. Lukáš se nechá vedle oholit a ostříhat, my zatím natáčíme a fotíme. Zpět na hostelu ještě stíháme snídani a pak půjčujeme kola. Vypadají o něco lépe, jak v Hue, ale zdání klame. Kačce vypadávají řídítka a Lukášovi praskne řetěz asi po dvaceti minutách jízdy. Místní nás duchapřítomně směřují do opravny, kde se to pán pokouší zpravit. Moc to nejde, tak kluci rozhodnou, že pojedou zpět vyměnit kolo a my pomalu napřed. Zadek mě tlačí už tady. Horko. Heloou, heloou… Ha, smažený banánek, to si dám! Přijíždíme do cíle, kterým je přívoz na ostrůvek Son. Překvapí nás, že kluci už tu jsou, nakonec se kolo rozjelo a jinou cestou se vydali za námi. Dohadujeme se s paní, která volá někam na ostrov. Ač jsme četli, že na ostrov se bez průvodce nedá dostat, chtěli jsme to zkusit, ale opravdu to nejde a musíme si zaplatit průvodce. Nakonec je to asi dobře – pro místní komunitu lidí, kteří na ostrově žijí, aby jim turistický ruch nenarušoval chod ostrova, kde jsou sádky s rybkami a ovocné stromy. Na druhém břehu na nás čeká mladý klučina. Vypráví, že tu žije asi 90 rodin, provází nás po ostrově. Spadnou dvě kapky, on se na nás otočí a zakřičí „I think we should run“ – zní to dost výhružně, tak nasadíme sprint, ale asi za tři vteřiny jsme totálně promočení. Někde za mnou padá kokos. Všichni si drží hlavu, já samozřejmě foťák.  Před slejvákem se schováme u nějaké paní na terase, hned nám přišoupne plastové mini židličky, ale to už zase pomalu vysvitává sluníčko. Takové bleskové průtrže tu prý jsou často, místní je evidentně dokáží rozpoznat. Ochutnáváme ovoce i místní vafličky, čicháme k rybí omáčce, kterou tu vyrábějí a Kačka odvážně zkouší opičí most.

Po převozu opět bolestivě nasedáme na kola a vracíme se do Can Tho. Zkoušíme restauraci s Ban Xeo. Já si ještě kupuji banánovo-tapiokové placičky, které jsem včera ochutnala. Znova kolo, to je utrpění. Přijíždíme k muzeu, které je zavřené, ale vedle je ještě museum kafe. Ale není to museum kafe, ale kavárna u muzea, no nic, zmrzlina a kafe také fajn. Trochu bolestivě se hecneme a vyrážíme na kolech dál do města, na trhy, kde konečně Kačka objevuje durian. V Thajsku byl na dost místech zakázaný, ale tady se dá sehnat. Dost smrdí. Další úspěšnou misí je objevení pouličního stánku s vajíčky, v kterých jsou kachní zárodky. Ne, díky, už jsem jedla krysu, mám splněno. Konečně se zbavíme kol a razíme na trhy. Potřebuju pantofle na Phu Quoc. Líbí se mi takové s medvídky, ale mají jen 37, což je moje velikost, ale ne ve Vietnamu. Potřebuji tak čtyřicítky. Nakonec koupím s Paul Frank opičkou. Míša si koupí žabky Nike. Pivo a bang.

Phu Quoc – a já se tak těšila!

V hostelu v Can Tho vstáváme ve 4.50, tady jsme se do toho brzkého vstávání nějak dali (podle mě to tedy není moc zdravé). Rozloučím se se všemi pejsky, hlavně s panem Fofolou a autobusem, poprvé sedačkovým, se necháváme odvézt do Rach Gia, kde je přístav směr Phu Quoc [Fukok]. Lístky máme na trajekt v jednu, ale stíháme odplout už v jedenáct. Ještě asi jinde není místo, tak sedíme v nějaké první třídě. Jsem natěšená. Cestování miluji, ale stejně, jako jsme to udělali v Thajsku, si chceme nakonec dopřát trošku relaxu a dovolenkování. Průvodce i všechny internety slibují bílé pláže, ráj na zemi a exotiku. Jenže kde ty loňské sněhy jsou. Největší vietnamský ostrov se „těší“ obrovské pozornosti, především ruských turistů, čehož se snaží značně využít. Honosné resorty tu rostou jak houby po dešti, nápisy azbukou, proklamovaný klid vzal dávno za své. Ale i tak si to tu rozhodneme užít… Prodíráme se taxikáři k desetkrát levnějšímu autobusu, než je taxík, kde se kvůli nám málem popere řidič s taxikářem – ten se na nás nalepil a podle všeho nechce dovolit řidiči, abychom se přidali do autobusu mezi místňáky, ale v tom se nenecháme odbít a jedeme do centra, do městečka Duong Dong, kde máme pečlivě vybrané ubytování. Je to areál s bungalovy v zelené oáze s bazénem - jsme nad míru spokojeni. Snídaně v ceně. Ručníky na pláž také. To vše za 250kč/osoba/noc. Hned vyrážíme na Long Beach, která je 14 km dlouhá. Moře je teplé, ale užíváme si ho. Kačka trochu míň, žahla ji medúza a nechce si to nechat počůrat 😊.

Válíme se na pláži a čekáme na západ slunce – jak se blíží, objevují se další turisté, ale všichni odcházíme s nepořízenou, na poslední chvilku se přihnal mrak a celou show překazil. Večer je naším cílem noční trh. Vybereme restauraci s mořskými plody, jedním z chodů, které zkoušíme, je plněný mořský ježek. A pak přijde zlatý hřeb večera, moje nejoblíbenější kokosová zmrzlina v kokosu s kokosem.

Snídaně formou švédských stolů, to miluji – vajíčka, toasty, palačinky, jogurt, ovoce, káva (dobrovolně s kondenzovaným mlékem). Baví mě pozorovat, kdo si co dává. Asiaté většinou volí polévku nebo rýži s masem, Rusové si dají všechno a dvakrát. Nasedáme na pronajaté skútry a vyrážíme na sever. Dnešek je pro mě celkem zklamání. Objeli jsme celý sever – příroda nudná, pláže bahnité a plné odpadků, nuda. Ještě nám dojde benzín - všechny ukazatele máme od nastartovaní na nule a orientujeme se podle druhého skútru, ale jaké štěstí, že 100 m před benzínkou. Až večer nacházíme celkem pěknou pláž a po celém dni vážně bodne koupání. Kluci pak jedou na skútrech zpět a my se ještě rácháme, na břehu si sedáme s pivkem a pak jdeme na hlavní silnici chytit taxík. Cítím, že po celém dni na motorkách jsem trochu spálená. V dobré náladě se vracíme k bungalovům a zjišťujeme, že se Lukáš nějak špatně otáčel a sletěl z motorky a má něco s ramenem, naštěstí nic zlomeného, ale i tak je to nepříjemné. Každopádně i zde zafungovala dobrosrdečnost místních. Hned je náhodní kolemjdoucí dopravili do nemocnice i s motorkami a pomohli jim.

U večeře si Míša s Kačkou vyměňují triky, jak preparovat koriandr z pokrmů. Mně se zatím neomrzel. Na trhy jedeme za 15Kč taxíkem. Pivo, Víno, karty.

Na další den jsme si chtěli pronajmout auto, když jsme zjistili, že to je tu možné a projet jih. Ale po dnešní akci nuda jsme zvolili organizovaný výlet. Vyzvedávají nás ráno u ubytka, dáváme se do řeči s dvěma českými důchodkyněmi, které už cestují třicet čtyři dnů po Vietnamu. Průvodce je bavič a seznamuje nás s dnešním programem i dalšími informacemi o ostrově.

První zastávka je perlová farma, kde se dozvíme, jak vznikají perly, vidíme celý ten proces a nakonec můžeme do obchodu. Kačka pokoupí. Další zastávka je pepřová farma. 50% světového exportu pepře pochází z Vietnamu, ale ne přímo z Phu Quocu. Můžeme ochutnat různé druhy – nejlepší je smíchaný s česnekem. Ochutnáváme společně s mangem, které se v pepři namáčí. Sim garden – průvodce nám vysvětluje, že stromky „sim“ jsou všude v divoké přírodě a že jejich plody lidé sbírají a pak jedí, když je bolí břicho z mořských plodů. Také se z nich dělá med a víno – ochutnáme. Konečně se dozvídáme, co je ta socha, kterou jsme viděli při příjezdu k lodi. Patří k nové pagodě, která tu je postavena. Je okázalá, nesmí chybět zlato a sochy. Celý areál si projdeme. Zapomněla jsem si šátek, tak jsme zabalená do dvou ručníků – jako všude v pagodách i zde je pravidlo, že ramena a kolena musí být zahalena. Přes poledne máme dvě hodinky na nejkrásnější pláži ostrova Sao beach. Konečně slibovaný bílý písek. Ale také odpadky. A horko. Vlny jsou celkem ucházející, tak si užívám koupačku, blbneme ve vodě s goučkem, dvakrát si solidně loknu… Ve tři vyrážíme na další zastávku – Coconut prison, jak se dříve přezdívalo celému ostrovu. Bylo tu drženo a mučeno 40 000 příslušníků Vietkongu. Ukázky mučení jsou vážně hrozné. Vězení bylo hodně rozlehlé, dnes je zachována jen jedna část na ukázku. Pak se stavíme ještě naproti v továrně na rybí omáčku, kde to šíleně smrdí, ale omáčka, kterou ochutnáme, je luxusní. Nemůžeme si ji koupit, protože se nesmí brát do letadla. Potom ještě z auta fotím pro bráchu místní Marriott hotel a usínám.

Poslední den na ostrově mám koupený šnorchlovací výlet. Vybrali jsme společnost, která je na TripAdvisoru chválená, pracuje v ní nějaký Amík (nebo Australan nebo tak něco 😊). Na loď nás nasedá čtrnáct a posádka. Jsme tu dohromady i s potápěči. Loď se dost houpe, ale nikomu to naštěstí nedělá problémy. Celou cestu plujeme podél největší lanovky na světě, která má 7,5 km a vede na jeden z ostrůvků, kde zatím nic není, ale plánuje se tu disneyland (strašidelná představa). První zastávka je slabší, ve vodě není moc ryb a korály jsou trochu chudší, jak v Egyptě. Na další zastávce už je ryb dostatek a krásné a velké korály. Času máme hodně, tak si vše proplouváme, až se Kačka s Michalem brutálně spálí. Když jsme zpět, vykoupeme se v bazénu a jdeme hrát karty. Na večeři jedeme taxíkem na trhy (jsme prostě líní a nenažraní), kluci chtějí zkusit langustu. Vybíráme restauraci podle toho, kde plave nejhezčí a nejlevnější langusta. Mně samozřejmě přijde líto si vybírat něco živého k večeři, ale s Kačkou si napůl dáme rybu red sniper. Paní se ptá, co si dám k pití, na to jí odpovídám „for me nic“, no jo, únava materiálu. Celkem se přejídám, takže kokosovou zmrzlinu si vám jen malou porci.

Pátek 13., Saigon a tunely

Ráno poslední snídaně a valíme na letiště. Vážně mám v pátek 13. nastoupit do letadla?? Já? Tak jo, po hodině hrůzy jsme zpět v Saigonu ani jsem nestihla vyvolat pořádnou paniku. Čekala jsem, že po Phu Quocu mi tu nebude připadat takové horko. Omyl, pořád je to dost šílené. Bus 152 do centra, to už umíme. Nacházíme hostel, ale tam s námi opět nepočítají. Prý mají plno a psali nám mail, který jsme nečetli. Ale zařídili nám náhradní ubytko, kam nás nechají taxíkem odvézt. Vypadá to tu pěkně, bar, hudba, pejsek – za mě dobrý! Doporučí nám uličku s pouličním jídlem, kde se luxusně najíme, ještě nenápadně házím zbytky pod stůl toulavým pejskům – že tohle dělám, jsem neřekla ani naší bandičce. Porce za 28kč, kluci to mají za pade, protože si naporoučení několik jídel. Kávička v klimatizované kavárně, ač se snažíme to ustát na terásce, před horkem se schováváme asi po pěti minutách.

Vyrážíme do čínské čtvrti. Jako v Bangkoku, mi tu nic moc čínské nepřipadá – pár nápisů. Ale je tu pár taoisticko-budhistických chrámů a pagod, které navštívíme. Jedna je za školním dvorkem, přes který se snažíme dostat. Je tu asi milion nastartovaných skútrů a milion dětí, které v tom houfu motorek hledají své rodiče a naskakují za ně (přiznávám, že nemám moc odhad a že někdy přeháním, ale to není tento případ). Heloooou, heloou, heelooou!!

Vyčkáváme na správný okamžik na návštěvu Skydecku, jednoho z mrakodrapů a symbolů modernity a prosperity Vietnamu – lístky nám nabízejí za 200K nebo 250K s Heineken tour, moc nevíme, co to je, ale kupujeme dražší verzi. Vyčíhli jsme si okamžik před západem slunce, abychom viděli město za světla a pak jak se postupně rozsvěcí asijská blikačka. Dobrá volba, takovou taktiku doporučuji všem. Kocháme se výhledem z 49. patra na město. Zapadá slunce, vidíme první světýlka. Pak se přesouváme do 60. patra a začíná ona tour. No to mě…. Totálně přemotivovaná Vietnamka nám vypráví o založení Heinekena, něco o výrobě piva a tak. Pak následuje 5D kino „cesta piva“, zábavní místnost, kde se fotíme s pohárem, jezdíme formule a Kačka si zkouší DJ pultík ještě kluky porazíme ve fotbálku, ale to už nás nahání slečna k baru, kde se učíme točit pivo. Bezva, tak po tolika letech za barem se jedu učit do Vietnamu točit pivo! Máme nějaké kupony na pivo, další dostaneme od portugalského páru. Já a Lukáš pivo moc nepijeme, takže Káča a Míša mají celkem párty. Já koukám na výhled na noční Saigon. Nakonec ještě dostaneme lahváče s naším jménem.

Zavoláme si Grab (něco jako Uber) – opět ochotní kolemjdoucí telefonicky navigují řidiče k nám a necháme se odvézt na honorární konzulát, což je zároveň česká hospoda. Pár lidí si nás tu nenápadně fotí, lámeme se nad jídelákem – guláš není, tak si Míša dává řízek, my s Kačí smažáka. Lukáš krabí polévku, protože přece nebude ve Vietnamu jíst české jídlo. Nám to přijde naopak super, porovnat, jak to tu umějí. Založil to nějaký týpek, co žil v Čechách a naznal, že pořádná pivnice ve Vietnamu chybí. Po jeho vzoru jich tu už funguje více. Jendo se musí nechat. Jídlo vypadá na milimetr přesně jako na obrázku v jídelním lístku. „Smažený sýr s bramborem“ vzali doslova – mám tu vážně jeden brambor. Ale chutná to fakt jako smažák a řízek údajně jako řízek. Je tu i obrázek se Zemanem, jak si tu dává plzínku – nám přišla za sto padesát drahá.

Cu Chi tunely, trocha propagandy

Opět s díky odmítáme cestovky a za více jak desetkrát nižší cenu se do tunelů dopravujeme po vlastní ose – linkovými a meziměstskými autobusy s dvěma přestupy. Cesta utíká a ve čtvrt na devět jsme u vstupu do prvních komplexů Ben Duoc. Cu Chi [Kuči] tunely jsou soustava podzemních tunelů a místností, které místní vystavěli za vietnamské války, kde bojoval proamerický Vietnam proti tomu komunistickému. Propaganda komunistů je patrná z videa, které nám na úvod promítají. Následuje ukázka tunelů – některé jsou původní a jiné upravené pro turisty. Kdesi mezi listím průvodce otvírá poklop snad 30cm na 30cm a Míša s Kačkou se do něj soukají, aby o 15m dál vylezli. Hádáte správně, že mě by do tunelu nedostali ani za milion. „This one for you“ – nenechá se odbít průvodce a já tedy lezu do jednoho tunelu, který je velký a krátký a za ním je místnost, něco jako vojenský štáb. Pak už jsou zase malé tunýlky, tak fotím. Číhám u výlezu – nejdříve vyletí pět naštvaných netopýrů a pak vykoukne Míša s goučkem. Za války v podzemí žili kvůli bombardování. Je tu i kuchyň s důmyslným odvodem kouře a celý komplex má až tři patra do hloubky, přes 200km(!) chodeb.

Po prohlídce jdeme do jídelny a za 30K si kupujeme stravenku, kterou pak měníme ve stánku za jídlo. Kolem jde školní skupina a děti na nás valí oči a ukazují. Tak tihle 100% ještě bílé turisty neviděli. Asi dva se po hecování osmělí k helou, tak se usmíváme a máváme, což je neskutečně potěší. Jiné turisty jsme tu nepotkali. Horko. Pagoda. Ještě tu je bazén, ale o tom jsme se nikde nedočetli, škoda – takže do Ben Duoc plavky s sebou! Jelikož máme hodně času, tak vyrážíme do druhého komplexu, kam lákají všechny cestovky, očekáváme tedy nápor turistů. Místo je opravdu značně rušnější. Já už jsem z tunelů viděla dost, Lukáš se do nich s tím pochroumaným ramenem bojí, takže sedáme do bistra mezi řidiče turistických autobusů, kteří hrají karty, spí v houpacích sítích a popíjejí kávu. Největší atrakcí je pro mě odvážná myš, která celou dobu pořádá výpravy pod stoly a plní si svůj úkryt. Cesta zpět do Saigonu mi uteče jako nic – ostatním asi také, soudě podle fotek s mojí vyvrácenou hlavou a pusou do kořán. Možná jsem si i trochu slintla 😊.

Vystoupíme u marketu se suvenýry, je nejvyšší čas. Dáváme si hodinu rozchod, ale po půl hodině se trh zavírá. Díky tomu jsme svědky něčeho, co ani nejde popsat: jeden policajt uzavírá silnici pro auta, a tři, dva jedna a řítí se do ní davy na skútrech táhnouc za sebou polorozložené stánky, u toho halekají, protože nemohou troubit. A asi za tři minuty stojí v ulici noční trh.

Dobré poslední ráno, Vietname! Všem zakazuji používání slova poslední, protože už na mě jde panika, že zase musím nad mraky (hlavně, že jsem na začátku článku psala, že o tom nebudeme mluvit. Takže pokud sem dočetl ještě někdo další, kromě Andyho, tak se omlouvám 😊). Máme před sebou celý den. Vracíme se na trhy a na starou poštu, kde obstaráme všechny suvenýry. Horko. Kluci se vydávají po stopách jídla a my s Kačí do parku, kde místní cvičí tai chi, nacvičují nějaké tanečky a cvičí.

Sprcha a linkáčem na letiště. Potkáváme několik Čechů, tolik jsme jich nepotkali za celou dobu. Vyměňujeme zážitky, většina má také odřeniny z motorek. Já už propočítávám, jestli je reálné, aby nám 13 hodin ze Singapuru do Amstru vydrželo palivo…

Pokud chcete do Vietnamu - teď nebo nikdy! Je vidět, že turismus je zde, jako v celé JV Asii, na vzestupu. Ještě to není jako Thajsko, ale řekla bych, že brzy bude. Já jsem spokojená, myslím, že vše vyšlo na jedničku – škaredé počasí jsme si vybrali tři dny na severu, ale to je dost relativní pojem: Vietnamci říkají, že bude hezky vždy, když nemá svítit sluníčko, před kterým se tak úzkostlivě chrání. Nejvíce se mi líbil chrámový komplex My Son a delta Mekongu a pak levné a dobré jídlo. Viděli jsme, co jsme si naplánovali, vlastně mnohem více. Možná by to chtělo o den více v Hue a o den méně na Phu Quocu. Vietnamci jsou skvělí a svérázní – když si zvyknete, že chodí zahalení, v rouškách a špičatých kloboucích, často v pyžamu (nebo alespoň oblečení, co tak vypadá), vždy překvapí ochotou a srdečností i přes jazykovou bariéru. Možná se trochu ostýchají, ale máme s nimi jen ty nejlepší zkušenosti a zážitky.  No a troubení skútrů a doprava mi budou asi i chybět…